(psáno pro Rozcestník Neviditelného psa)
Druhý týden naší britské dovolené jsme se chtěli porozhlédnout po jihozápadní Anglii. A už dopředu jsme věděli, že toho budeme chtít vidět opravdu hodně.
Už sobotní přejezd z velšského Llanegrynu jsme využili ke dvěma zajímavým zastavením. Prvním byl Hereford. Město s velkou katedrálou, která skrývá poklad – velkou Mappu Mundi – jednu z nejstarších map světa (pergamen 165 x 135 cm z roku 1289). Katedrálu jsme si prohlídli, ale expozici s mapou jsme přízemně vyměnili za dobrý oběd v hospůdce na náměstí. Cenově to totiž vyšlo nastejno… Druhé „mezipřistání“ bylo v Tewkesbury. Krásné městečko plné středověkých hrázděných domků bylo opravdu pěkné, ale naše kroky směřovaly hlavně do Tewkesbury Abbey. Největší normanská věž i největší normanský venkovní oblouk jsou vskutku impozantní. A dýchla na nás historie místa, kde se odehrála poslední velká bitva války růží (vlastně Růže tady zmizely a zůstali Tudoři).
Opět jsme měli připravené peníze na zaplacení kauce a opět jsme je vybírali zbytečně. Bydlet jsme měli v malé vesničce Morebath na sever od města Tiverton. Už v popisu cesty bylo sympaticky poznamenáno, že pokud budeme mít cestou potíže a nedojedeme ve stanoveném čase, ať jedeme v klidu, že klíč bude v zámku!! My žádný problém neměli, silnice byly prázdné, neboť anglický fotbalový tým zrovna bojoval na MS. A přesto klíč v zámku byl. A na stole cedule od domácích, že ať se nezlobíme, ale že jsou do středy v Londýně, neb se jim narodilo první vnouče. A tak se máme mít dobře a užívat si dům a celou zahradu. No a ještě telefon na ně a také na nějakou sousedku, kdybychom snad měli nějaký problém. Domek byl moc pěkný, ty dvě hvězdičky navíc proti Walesu byly vidět. Televizi jsme příliš neocenili, ale velkou vanu a perfektní matrace v postelích ano. A parádní byla veliká udržovaná zahrada. Ale my se doma příliš nezdržovali.
Co jsme tedy stihli? Rozdělím to do několika oblastí.
První jsou místa spojená s dávnou minulostí. Ty nejstarší jsou určitě fosílie z útesů u Lyme Regis. To je městečko na jižním pobřeží a slavné útesy je obklopují z obou stran. Každá větší bouřka způsobí, že se další vrstva útesů zbortí do moře. A odhalí se vrstva fosilních nálezů. Všude prodávají zuby pražraloků, kosti dinosaurů… a v místním muzeu vás i pošlou, kde se zrovna aktuálně „hledá“. Je to dovolené, protože další bouřka utrhne další část a co se nevysbírá je ztraceno. Bylo tam i krásné koupání, ale jen pro otužilce. Pak jsme si nemohli pochopitelně nechat ujít pohled na Stonehenge. A i když lilo jako z konve, stálo to za to. No a zapomenout nesmím ani na 60 metrů velikého hanbatého obra Cerne Abbas, vyrytého do vápencové skály. Kdo a kdy ho vytvořil se přesně neví, ale jeho jistá nadprůměrně vyvinutá tělesná partie tam láká mnoho návštěvníků.
Druhou skupinou cílů našich cest byly katedrály. Ta s nejvyšší věží v Anglii v Salisbury. Ta s nejdelší lodí ve Winchesteru. Ta v maličkém městečku Wells, která má uvnitř velmi zvláštní „moderní“ vložené oblouky. Byly postaveny však již v roce 1338, když bylo potřeba zpevnit hlavní loď hroutící se pod váhou věže. Nesmím zapomenout ani na katedrálu v Exeteru, i když návštěvu tohoto města máme spojenou hlavně s marným hledáním místa, kde se dá připojit k internetu. Každá v těchto obrovských katedrál byla jiná, všechny byly krásné.
Třetí skupinou byly přírodní krásy. Bydleli jsme na jižní hranici Exmoorského národního parku. A tak jsme si ho nemohli neprohlídnout. Pravda – stádo krav na silnici nám udělalo drobnou přestávku, ale po chvíli se odebralo přece jenom stranou. Aby se nám snad nestýskalo, vesnické silnice získaly velšské rozměry. Jen kamenné zídky vystřídala hradba keřů a kapradí. Viděli jsme nejen vřesoviště, ale i severní pobřeží parku. V dvojměstě Lynton a Lynmouth (jedno na pobřeží, druhé je o 167 metrů výš na útesu) jsme si udělali výlet do Údolí skal. Když za napoleonských válek nemohli bohatí Angličané jezdit do Švýcarska, našli si náhradu právě zde. No a pohledy na rozeklané skály na jedné a modré moře na druhé straně jsou opravdu parádní. Dlouhý „přírodní“ výlet byl do hrabství Cornwall. Cestou jsme se museli zastavil před hospodou Jamaica Inn, protože Hospodu Jamaicu jsme četli všichni. No žijí jen ze slavného jména, čistota uvnitř nic moc – ale zase kdo má „vycpaného“ piráta hned za dveřmi… Mnohem příjemnější byla kavárnička v městečku Marazion, kde jsme dali ke kávě domácí vdolky s jahodovou marmeládou a šlehačkou. (Oni říkají „cream“ neboli krém. Je to děsně hustá - a určitě silně jedovatá - smetana vynikající chuti.) A hlavně jsme oknem koukali na St. Michel´s Mount. Podobnost s Mont Saint Michel´s ve Francii není náhodná. Také tento ostrůvek je jen za odlivu přístupný po souši, a jeho silueta je nápadně podobná výrazně většímu francouzskému vzoru. Také Konec světa – Land´s End se v mnohém podobal tomu bretaňskému. Divoké moře, vysoké útesy, vřes i hlodáš, uřvaní rackové, vítr a spousty obchodů a hospůdek.
Možná vás napadne, co Dartmoor a pes Baskervilský…Nestíhali jsme, bylo by to na celý den. A také jsme přírodně podobný Exmoor měli za humny a také je v části Dartmooru funkčí vojenský prostor a v některých dnech je podstatná část národního parku uzavřená.
Na závěr věci, které mi nějak vypadly. Neanglicky vypadající lázeňské město Bath (lázně založili už Římané), celé postavené z místního žlutého kamene. A jiný se nesmí používat na libovolný dům dodnes. Proto ta architektonické jednota, která je tak odlišná od jiných měst v Anglii. Glastonbury Abbey – velkolepé ruiny kláštera spojené legendou s Kristem na jedné straně a s Artušem a Guineverou na straně druhé. A s Artušem je spojené i poslední místo mého nesouvislého popisu cesty – Tintagel. Trosky hradu, na kterém prý byl v loži nemanželském Utherem Pendragonem a krásnou Ygrayne počat král Artuš. Místo opravdu zvláštní – ten hrad musel být obrovský. Na vysokém útesu nad mořem a s mohutným opevněním byl asi opravdu oříškem hodným kouzelníka Merlina. V Tintagelu městě mají i kamennou starou poštu ze 14. století. A také jsme tam viděli zvláštní věc. Velké mořské racky útočící na strávníky v předzahrádkách restaurací. Slabší nátury měly smůlu a byly o hladu, šanci měli jen ti, kteří útoky neohroženě odráželi napřaženými příbory…
Vesnice a malá městečka byla hodně stylová. Kostelíky s hřbitůvky jsou úplně jiné než ty, které známe z domova. Zajímavé jsou i slaměné střechy vesnických domků. Dodnes je udržují, dělají je i nové. Prý musí platit dražší pojistky (kvůli požárním rizikům) a přesto zachovávají starým domkům jejich původní tvář.
Druhý týden utekl jako voda a nás čekal návrat domů. Cestou k tunelu jsme se zastavili v městě Battle, kousek od Hastings. Rozloučili jsme se tak s Anglií v místě nejslavnější suchozemské bitvy britských dějin.
Asi kolem 17. hodiny jsme dosáhli kontinentální Evropy a nedělní snídani jsme si už v klídku dávali doma.
Za těch čtrnáct dní jsme pořídili asi 900 fotek a nějaké ty minuty (64) videa. Ale atmosféra těch míst stejně nejde sebedokonalejší technikou zachytit. A právě ta atmosféra je důvodem, proč se na tyto poznávací dovolené vydáváme.
Jindra Porkertová - Xerxová