Beta na Garganu

Gargano je poloostrov na východním pobřeží Itálie. Celý poloostrov je národním parkem. Ve vnitrozemí je nejen původní listnatý prales Foresta Umbra, ale i řada tisícimetrových vrcholků hor. Pobřeží je lemováno bílými skalisky, rozlehlými jeskyněmi, překrásnými plážemi. Historických cílů je taky dost k vidění. V sezóně je Gargáno přecpané turisty. To nás neláká. Ale taková mimosezónní poznávačka...

Pátek a sobota – cesta na jih – až do italské Apúlie

V pátek 4. května večer vyjíždíme z Liberce směr Itálie. Čeká nás asi 700 kilometrů na průsmyk Brennero  a pak ještě tisícovka až na poloostrov Gargano. Na cestu přes Alpy nám svítí úžasně velký měsíc, který osvětluje zasněžené vrcholky hor.
Sobotní svítání nás zastihne na obchvatu Boloně. Následující úsek dálnice kolem Rimini je celý rozkopaný – rozšiřuje se o další pruh. Brzy ráno je zúžená silnice prázdná a tak se jede plynule, ale je jasné, že se tudy musíme rovněž vracet v čas mimo dopravní špičku. Jinak by cedule hlásící dlouhé kolony měly jistě pravdu. Celou noc jsme jeli bez větších zastavení. Občas protáhnout nohy, vyběhat a napojit  Betku, ale jinak se snažíme ukrojit z dlouhé cesty co největší díl.
„Snídaňová“ delší zastávka byla naplánovaná do Lorety. Bazilika della Madonna otvírá už v 6 ráno a tak jsme si  návštěvu jednoho z největších poutních míst Itálie nechtěli nechat utéct. No, katedrála je to úchvatná, ale oba jsme se shodli, že nás toto místo přesto nějak zklamalo. A tak již v osm hodin pokračujeme v cestě na jih.
Loreto je jedním z nejoblíbenějších poutních míst Itálie. Ročně ho navštíví 4 miliony věřících. Pověst praví, že v roce 1292 přenesli andělé chýši Panny Marie z Nazaretu a mrštili ji přes moře z Dalmácie do Loreta. Madona z Loreta je považována za patronku letectva (koneckonců v kapli Cappella Americana je umístěna i maketa letadla). Samotný kostel  je silně opevněn, stavitelé se obávali tureckých útoků. Santa Casa (svatá chýše) je skryta ve zdobeném mramorovém kvádru (autorem je Bramante). Slavných jmen italské renesance se dá mezi autory výzdoby baziliky najít celá řada, i když mnoho děl bylo v roce 1974 uloupeno při „svaté loupeži století“.
Protože bydlení přes Interhome standardně ubytovává od 16 do 19 hodin, máme spoustu času. V záloze máme ještě jeden kulturní cíl – historické centrum pobřežního městečka Térmoli. Staré město je za bytelnými hradbami, hrad, cenný kostel (bohužel celý v rozsáhlé rekonstrukci), bílé domky v úzkých strmých uličkách. Moře úžasně modré, sluníčko hřeje. Nad hlavou rackové, pod nohama spousta rychle mizejících ještěrek. Prostě dovolenkové průzkumničení začíná.
Hrad v Térmoli nechal vybudovat ve 13.století císař Fridrich II. Dnes v něm sídlí observatoř. Katedrála má zajímavou románskou fasádu s řadou slepých arkád a oken. Uvnitř chrámu jsou uloženy ostatky sv. Timoteje. Ostatky světce byly ukryty před Turky tak důkladně, že byly „znovuobjeveny“ až v roce 1945 při opravě  kostela poškozeného bombardováním.
Času zbývá stále dost, z Termoli jedeme pomalu po místních silnicích kolem velkých slaných jezer na severu Gargána. Lago di Lesina a Lago di Varano chceme podrobněji prozkoumat při nějakém tom dovolenkovém výletu a tak dnes jen nahlédnutí. Vidíme zblízka první z mnoha zdejších strážních hrádků „Torre“  - Torre Calarossa. Zjistíme, že místní zeleň je silně trnitá. Sníme poslední řízky, dopijeme zbytek kafe.
Zastavujeme na úzkém pásu pevniny mezi Jadranem a jezerem Varano. Isola Varano je asi 15 kilometrů dlouhý a necelý kilometr široký pás písečných dun porostlých místní zelení. Poprvé se setkáváme s ploty. Vše kolem silnice je oplocené, jednotlivé stezníky pro pěší od silnice k pláži jsou od zeleně odděleny alespoň ostnatým drátem. Přitom i v něm jsou „oficiální“ průchody – les je sice rezervací, ale vstupovat se do něj smí. Nějak nám smysl těchto plotů uniká...
Na pláži jsem sami. Moře je teplé, čisté, hodně mušlí všech možných tvarů a barev. Cachtáme si nohy, Betka naštvaně „stávkuje“. Už to známe z minula – bude jí zase dlouho trvat, než vezme moře na milost a smočí si alespoň tlapky. Pás těsně u moře je čistý – zimní bouře uklidily. Ale průchod dun od silnice k pláži připomíná špatně zahrnutou skládku. Šílený binec všude kolem...
Oblast kolem jezer je jediný rovinatý kus poloostrova. Pobřeží je velmi členité, vnitrozemí velmi kopcovité. Tudíž jediná silnice na Gargánu není rovná. Zatáčky, zatáčky a zase zatáčky. Prudká stoupání a sjezdy. Přeci jen toho máme už hodně najeto, únava stoupá a tak jedeme pomalu a opatrně. I na Italy na silnicích si zase musíme zvykat. Že se blinkry nedávají, že se parkuje úplně všude (i v zcela  nepřehledných místech), že se klidně diskutuje uprostřed silnice, že se krávy potulují po silnici (a pasák klidně sedí na svodidlech s nohama do úzké zatáčky a posílá smsku)
Dojíždíme do Vieste – města, poblíž kterého máme být ubytováni. Jen malou chvilku se snažíme najít ubytování sami – a pak pouštíme navigaci v mobilu. S ní je to snadné. Jedná se o údolí za městem, kde si místní ze zahrad a polí a olivových hájů vybudovali různá turistická ubytování. Jméno ta silnice má jen na mapě, v reálu nikde napsaná není. A čísla usedlostí?? Výjimečně... Naši domácí mají 4 nové řadové apartmány a na zbytku pozemku nějakou tu olivu, citron, smokvoň, víno a kus záhonů s fazolema a bylinkama. Sami bydlí ve Vieste. Jsme jediní hosté v tomto týdnu. Ukázalo se to paradoxně nevýhodou, protože celá široká rodina majitelů tam trávila odpoledne a večery (a někdy i noci). A tak i 15 hodně, ale opravdu hodně hlučných lidiček a dva psi a spousta aut rozhodně k našim poklidným večerům nepřispělo.
Vynosili jsme věci z auta,  povlíkli postel „do psího“ povlečení, odložili tam vedrem a cestou znavenou Betu a vyrazili jsme pěšky hledat moře. Ušli jsme jen pár kroků a dojeli nás „domácí“ - a ať nasedneme, že nám ukáží, kam se máme chodit koupat. Byla to klika. Bez nich bychom asi nejkratší cestu (a přitom na krásnou pláž se skrytým parkovištěm) nenašli.
Italové na pláži psy nevidí rádi. Na severu už se alespoň někde „psí“ pláže objeví, ale Jih je stále hodně konzervativní a psa jako společníka neuznává. Ale tady, jak vidno si z ničeho takového hlavu nedělají. Na krásné pláži (z druhé strany je obří kemp, na pláži je i velká restaurace) se zatím místo turistů plaví koně. Neobvyklá podívaná, koně se s nadšením koupou, hříbě se rochní jak ditě ve vlnách – a foťák doma hlídá Beta... Moře je na počátek května překvapivě teplé – odhadujeme to (a web mi to teď potvrdil) na 20 stupňů. Zaplaveme si, projdeme se po pláži a pěšky kráčíme zpátky.
Brzy padáme do peřin – přeci jen jsme nenaspali za uplynulou noc ani minutu.

Neděle – stará poutní cesta přes hory

Nedělní ráno nevstává do slunného dne, na nebi je řada mraků. Plánujeme tedy cestu do civilizace, neboť to na koupání v moři nevypadá. Chceme kopírovat starou poutní cestu přes poloostrov. Abychom ráno odpočatou Betku vyběhali na měkkém podkladu, zastavujeme hned kousek za Vieste u lesní cesty. Vstupujeme poprvé do Foresta Umbra. Zcela jiný les, mnohem „strašidelnější“ zelenější, hustší než ten český.
Za chvilku ale zastavujeme opět. Vyjeli jsme nad hranici lesa a najednou jsou kolem nás bílé kameny a spousta kvetoucích skalniček. Nadšeně se kocháme, Betka nasává, zvuk zvonců jasně dává na vědomí, že stádo koz či krav je poblíž. Popojedeme pár kilometrů a stavíme zase – výhledy na kopce, údolí, modré moře, bílé skály, kytky všech velikostí, barev – jsme přírodou zcela unešeni.
Po staletí poutní cesta na Monte Sant Angelo vedla jen po úzkých horských stezkách. Dnes tam vede sice silnice, ale ty zatáčky jsou opravdu děsivé. Je to nejvýše položené město na poloostrově, leží ve výšce 800 metrů nad mořem. Veliké parkoviště je poměrně zaplněné, přestože je teprve půl desáté. Inu neděle. Návštěva poutní svatyně Santuario di San Michele Arcangelo je hlubokým zážitkem. Kostelem se sestupuje po schodišti do velké vápencové jeskyně, kde je vlastní chrám. Probíhá série nedělních bohoslužeb. Střídáme se, protože Betu v těch davech lidí nechceme nechat přivázanou bez dozoru. Zatímco kolem kostela je plno, na normanském hradě nad městem jsme sami. Hrad je nově zrestaurován, pro turisty zpřístupněn. Pobavily nás exponáty ve vitrínách. Asi aby se neponičily, jsou pečlivě zabalené do novin :o)  Beta měla vstup zdarma, prošla s námi celý hrad a překvapilo mě, jak nesvá byla v podzemních úzkých chodbách.
Po celá století navštěvují poutníci místo v horách, kde se prý koncem 5. století čtyřikrát zjevil Archanděl Michael. Na tomto místě byla postavena svatyně, která patří mezi první křesťanské chrámy v Evropě. Osmiboká zvonice a  strohý jednoduchý kostelík stojí nad vlastní podzemní jeskyní, která je upravena v chrámový prostor. Úžasná jsou bronzová vrata, vyrobená v 11.století v Konstantinopoli.
Další zastávkou na poutní cestě je město San Giovanni Rotondo. Staré centrum, starý poutní kostel, kde v polovině dvacátého století sloužil kněz Padre Pio. A tento muž, kterého si ještě pamatuje řada místních, je dnes hlavním duchovním patronem města. Muž, který byl stižen stigmaty. Muž, který se zjevil kardinálům v Říme v době, kdy kázal doma. Muž, který uzdravoval nemocné. Byl blahořečen v roce 1998, ve městě je vystavěn  moderní poutní kostel Santuario di Padre Pio. Obrázky Otce Pia jsou na každém rohu, na všech upomínkových předmětech, na řadě domů, plotů...
Původní poutní kostel je jednoduchý, ve zvonici se zrovna daly všechny zvony do pohybu. Krásný zvuk. Před kostelem na náměstí je veliká kovová moderní skulptura. Nahoře stojí Padre Pio, dole je řada andílků i čertíků. Živých čertíků tam bylo plno – místní děti využívají sousoší jako úžasnou prolejzačku.
Poslední poutní zastavení bylo nad městečkem San Marco in Lámis, u mohutného kláštera Convento di San Mateo z 16.století. Opět probíhá bohoslužba, takže znovu jen rychle nakukujeme a snažíme se nerušit. Vnitřek kostela je hodně zmoderněn – nicmoc krásného... raději se ještě jdeme projít kousek do místního lesíka a obdivujeme první malou vápencovou jeskyňku.
Cesta zpátky vede přes hory. Všude jsou pastviny plné kvítí, bílých kamenů a krav a koz a oslů a ovcí a koní. Poprvé se setkáváme i s „bio“ vepřovým – růžová  prasata tady běhají volně po pastvinách a užívají si pohybu a čerstvého vzduchu. Všechna zvířata vypadají ve skvělé kondici. I srdce botanika musí plesat. Pro nás byla spousta květin neznámých – záplavu vysokých květů, ve kterých se i Beta ztrácela jsem až doma určila jako léčivku  Asfodyl větvený (takzvané brambory dávnověku, rostlina popsaná již Homérem). Všude byla spousta orchidejí – vstavačů všech barev a velikostí. Stavíme často – vždy se objeví hezčí a hezčí scenérie. Beta je naštvaná. Nerada vystupuje a nastupuje, pokud ji ale necháme chvilku v autě – trucuje taky.
Vaříme si pozdní oběd, odkládáme Betku a vyrážíme na první průzkum Vieste. Hrad je veřejnosti nepřístupný. Místní katedrála je připravena na oslavu svátku Panny Marie a je oděna v barevné hábity zakrývající původní fresky a strop. Bílé město je hezčí z dálky než zblízka. Je tak trošku (spíš dost)  špinavé... Navíc všude jsou navěšeny záplavy barevných elektrických svíček – prostě pro turisty je asi hezčí barevný obří blikající čtyřlístek, než stará městská brána pamatující nájezdy Saracénů.
Vieste se rozkládá na dvou výběžcích pobřeží na severovýchodě poloostrova. V historickém centru stojí za vidění kostel Chiesa di San Francesco, který byl součástí kláštěra. Katedrála z 11. století byla v 18. století podstatně přestavěna. Hrad vystavěný Fridrichem II. je dnes v majetku armády.
Po ostrově chceme chodit i pěšky, potřebujeme tedy koupit mapu poloostrova. „Íčko“ - informační centrum je zavřené. Kdy otevře (zítra, za týden, v červnu...) se nedozvíte. Stánky se suvenýry mají spoustu zaručeně místních dreků, ale mapy nee. Až v trafice u autobusového nádraží jsme úspěšní. Kupujeme městský plán Vieste (3 eura) a turistickonámořní velkou mapu (Carta Turistica e Nautica) za 6,5 eur... Obě mapy se moc povedly, autor byl rozhodně větší malíř fantasy než kartograf. Už měřítko na titulní straně uvedené mě mělo varovat 1:75 000 (1cm = 750cm) ... ale teď jsme rádi, že je máme.
Projdeme přístav, zjistíme, že lodě jezdící k mořským jeskyním mají stabilní jízdní řád, který souhlasí s tím, co jsem sestudovala z internetu i průvodců a jedeme domů stahovat fotky a psát deníky a plánovat další den.

Pondělí – Manfredonia, ale hlavně výstup na Monte Calvo

V pondělí ráno vyrážíme do Manfredonie. Kupodivu rychle najdeme parkoviště ve starém městě, odkud hrad, starý přístav i hlavní náměstí s katedrálou je jen pár kroků. Je brzy ráno – takže ještě nejsou uklizené chodníky a množství střepů (a dalšího smetí) je neskutečné. Divím se, že Bety tlapky nikde nekrvácí...
Dveře do kostela jsou zavřené. Ve stínu palem nalévám Betě vodu do misky a fotící polovička je mezitím odchycen staříkem, který ho zadem zavede do kaple i místního muzea. Informace od svého průvodce měl pouze italsky, přesto byl „exkurzí“ s povoleným focením nadšen.
Manfredonia byla založena až Manfréden, nelegitimním synem císaře Fridricha II. U přístavu leží mohutný hrad, který vystavěl Manfred a který byl později rozšířen Anjouovci. Obrovské bašty byly k hradu přistěvěny v roce 1607 Španěly, aby posílili ochranu proti nájezdu Turků. Turci přesto hrad v roce 1620 dobyli a zpustošili většinu města i obyvatel.
Z Manfredonie jedeme do hor. Chceme zdolat nejvyšší vrcholek Gargána – 1065 metrů vysoký Monte Calvo. Parkujeme u silnice (vzrostlá zeleň skrývá plácek asi pro pět aut) a dřevěná směrovka informuje, že vrcholek je vzdálen hodinu a třičtvrtě. Vyrážíme. Po prvním kilometru se chci vrátit. Cesta vede hustým lesem a je vysypána ostrým kamením. Jít vedle cesty nelze (trnitý hustník), ostré velké kameny vadí v chůzi nám (jdeme v sandálech) i Betě.
Ale když les opustíme, nálada se nám změní. Před námi jsou holé zelené kopce pokryté bílými kameny. A mezi kameny kvete jedna obrovská alpínka. Mochny, modřence, jestřábníky, kosatce, vstavače, rozchodníky, no prostě celá botanická zahrada. Cesta je vyznačena jasně. Z chodníčku určeného pro dobyvatele vrcholu odstranili většinu kamenů a z nich udělali bílý obrubník. Takže úzký zelený stezník s bílým lemem nás vede výš a výš.
Nejsme tu sami. Společnost nám dělá stádo koní. Zvuky zvonců provází každý krok stáda. Když se dostaneme do sedla oddělující hlavní vrcholek, začne děsivě fučet. Když podruhé lovíme Pepův klobouk, připínám ho na karabinu vodítka (klobouk, ne Pepu). Pod vrcholkem již vichr dosahuje takové síly, že klobouk na vodítku nám létá nad hlavou jako podivný drak.
Na vrcholu je z kamenů vystavěná nízká zídka, která umožní chvilku spočinout v závětří. Výhledy  krásné – Gargáno není veliké, takže kam oko dohlédne, je vidět za zelenými pahorky sytě modré moře. Dolů to jde snáz. Ruksak je výrazně lehčí (Beta vypila dva litry vody), jablka i tatranky už taky nejsou. Stavujeme se i na vyhlídce nižšího vrcholku, těch párset metrů navíc nám nevadí.
Monte Calvo rozhodně stálo za námahu.
Večer znovu zkoušíme Vieste, ale zaparkovat není kde, „Íčko“ neotevřeli ani ve všední den, a tak kupujeme jen místní víno a jdeme domů relaxovat. Domácích boxérka si sklízí veliké zralé citróny a chce je neustále házet. Tenisák nemá, na hraní má citróny... A děsně se šklíbí, když ho víc skousne... Patří (spolu se svým parťákem, loveckým španělem) k těm šťastným psům Gargána. Má své lidi, kteří si s ní hrají. Je poslušná, cvičená. Má kotec, ale v noci spí doma. Každý den má umytou misku a dostává granule. Nechodí ven ze zahrady, v kotci nemá uklizeno, ale i tak je to proti jiným psům šťastný pes. Bohužel, jako jsou všechny krávy a koně a kozy v dobré kondici, tak o místních psících to říct nelze. Skoro všichni někomu patří – lehávají v olivových sadech, často leží u silnice před vraty. Ale jsou špinaví, zaplstění, hubení, kulhaví. Často s viditelnými nádory, ranami. Hodně fen má kolem sebe odrůstající hubená štěňata. Mnozí provozují adrenalinové sporty – loví auta...  Naštěstí jsou většinou bázliví a tak před námi s Betou ustupují a štěkají z dálky. Jsem ráda, přímého kontaktu s těmito bezdomovci bych se dost obávala.

Gargano je poloostrov na východním pobřeží Itálie. Celý poloostrov je národním parkem. Ve vnitrozemí je nejen původní listnatý prales Foresta Umbra, ale i řada tisícimetrových vrcholků hor. Pobřeží je lemováno bílými skalisky, rozlehlými jeskyněmi, překrásnými plážemi. Historických cílů je taky dost k vidění. V sezóně je Gargáno přecpané turisty. To nás neláká. Ale taková mimosezónní poznávačka...

Úterý – pokus o lodní výlet I., Foresta Umbra, Peschici

Ráno jdeme Betku vyběhat na pobřeží. Okolí malého kostelíku S. Lorenza je velmi fotogenické. Bílé kameny, kvetoucí zeleň, v pozadí bílé vlny na modrém Jadranu, strážní věž Torre Molinello a taky podivná konstrukce trabucco.
Tyto složité dřevěné konstrukce plné sítí a lan jsou po staletí (od dob Féničanů) využívaná na lov parmic. Všechny parmice se snaží vždy držet té, která prudce mění směr a odplouvá... takže se jedna ryba přidělá na lanko, po chvíli se „popotáhne“ nad síť a celé hejno ryb se vytáhne z vody. Trabucca jsou vidět na pobřežních útesech všude kolem Vieste a Peschici.
Před devátou hodinou jsme již bez Betky byli v přístavu. Zaplatili jsme poplatek za parkovné (speciální parkoviště pro výlety k jeskyním, loď vyplouvá v 9:00) a spolu s rakouskými manželi čekali na lodní výlet. No, z výletu nebylo nic. Nedivím se, že není ekonomické vozit na lodi 4 pasažéry. Ale proč mimo sezónu nezúžit jízdní řád?? Nebo alespoň nevarovat, že se pod 15 lidí nejezdí?? Či nevyužít menší loďku?? Nebo alespoň nevybírat parkovné?? Inu Itálie...
Beta se divila, že jsme zase doma. Z klidového režimu (předem naplánovaného na prostředek dovolené) se vyvrbilo ne zrovna klidové náhradní řešení – pěší výlet do Lesa Stínů (Foresta Umbra).
První pokus o vstup do pralesa skončil fiaskem. Krásné parkoviště s dřevěnými plůtky a informačními cedulemi byla jen „pic – nic area“  bez možnosti vstoupit do hustého trnitého podrostu. Druhý pokus skončil stejně. Třetí taky... Byli jsme dost naštvaní, ale nakonec jsme dorazili až do samotného srdce pralesa – k ohrádkám s jeleny a srnci a daňky a k rybníčkům s vodním ptactvem a želvami.
Když jsme velkým obloukem minuli řvoucí třídu puberťáků, tak se nám konečně výlet začal líbit. Široké pohodlné cesty, obří buky, duby, tisy, jilmy... spousta zelených lišejníků, břečťanů, cesmín a mně neznámého pichlavého křáčí – doma určen jako listnatec bodlinatý. Už název napovídá, že družit se s ním není vhodné...
Systém značených cest nám zůstal utajen, ale orientační smysl nás po pár kilometrech dovedl zpátky k parkovišti.
Foresta Umbra má rozlohu 11 tisíc hektarů. Jedná se o poslední pozůstatek původního zalesnění. Národní park byl vyhlášen v roce 1991. Území parku je silně zazvěřené.
Ještě k tomu „zazvěření“. Když pomineme domácí zvířata, tak jsme za celý týden pobytu (a že jsme Gargáno projezdili křížem krážem i ve velmi brzkých hodinách a prochodili jsme místa, kam lidi vůbec nechodí) nejen že neviděli ani jeden kus zvěře, ale ani jeden otisk kopýtka či nějaký ten bobek. Jedna sražená kuna na silnici (notabene ve městě) byla jediným kusem divočiny...
Odpoledne pro Betu začal „klidový režim“ a my sami odjeli do sousedního městečka Peschici. Opět bylo bílé město krásně zářící na útesu nad mořem hezčí z dálky než z blízka. Ale půvab a osobitost starému centru města upřít nelze. Poté jsme opět objevovali další kusy „našeho“ města, Vieste. Šli jsme si sáhnout na obří vápencovou skálu Pizzomunno, která je symbolem města. Takhle prý skončí ti, kteří si začínají s mořskými princeznami... Mimochodem ten trpaslík u paty skály jsem já (to jen jako měřítko šutříku).
Marně jsme hledali Chienca Amara. Hořký kámen byl svědkem popravy 5000 obyvatel Vieste, když město v roce 1554 dobyli Turci. Městský plán pochopitelně o jeho umístění mlčí... mapy jsou prostě silnou stránkou této dovolené :o)

Středa – cesta na severní pobřeží, k slaným jezerům

Ptačí rezervace u jezera Lago di Lesina mi pochopitelně z plánu dovolené vypadnout nemohla. Cesta to měla být nejdelší, doplněná o koupání na úžasných dlouhých plážích u jezera Lago di Varano. Takže už večer bylo vše zabaleno, připraveno...
Den ale začal úplně jinak. Že jsem nespavec je známé. Že je nespavec i moje polovička je prostě fakt. A tak jsme usoudili, že když jsme oba dva vzhůru již dlouho před šestou, byl by hřích nejít vyfotit východ slůňa. A tak bez snídaně vytahujeme Betu z postele a jedeme na „naši“ pláž (asi tak 3 minuty jízdy autem) dělat kýčové fotky.
No a po snídani konečně vyrážíme. První zastavení je neplánované. Vidíme šipku na Grotta S.Michele a protože chci nějakou tu velkou vápencovou jeskyni navštívit, sjíždíme na nedaleké parkoviště. K našemu překvapení je tato jeskyně starým chrámem, perfektně ladícím s přírodou. Nádoba na svěcenou vodu je doplňována z velkého krápníku. Úžasně silné místo.
Protože já jsem oblečena zcela nevhodně do tílka (jedu do rezervace a k moři), jen nakukuji, neboť o jeskynní chrám se stará starý kněz. Jsem opravdu překvapená, když pro mě zajde ven a osobně mě do jeskyně doprovodí.
Plánovaná byla zastávka u trosek kláštera Sant Nicola Varano na břehu jezera Lago di Varano. Kláštěrní kostel nemá střechu, je v rozsáhlém velmi zarostlém a neudržovaném olivovém háji. Zahrada je omotaná (jak jinak) ostnatým drátem. Pepa jde fotit, já raději s Betkou vycouvám zpátky, neboť čerstvé kravince všude kolem ve mně nevzbuzují nadšení. Průchod do silnice kravkám nechci nechat otevřený a protože vrátka se musela složitě odmotávat z rezavého drátu, tak bych neměla naději na rychlý ústup, pokud by se stádu Beta nelíbila. A bylo vedro, takže odložení psa v autě už nebylo možné.
Páník se vrátil velmi vysmátý. Na zbytcích chladné podlahy, v místě bývalého oltáře se setkal s odpočívajícím stádem dobytka. Zvědavé kravky ho šly ještě doprovodit... Proti ruinám kostela byl rozsáhlý areál zničených velkých budov. Rozhodně nevypadaly příliš historicky. Bohužel informační cedule byla za plotem, doplněným opět ostnatým drátem. Zatím jsem nezjistila, zda se jedná o budovy z dob druhé sv. války (měla zde být vojenská základna), nebo jestli to má souvislost s v mapě uvedenými troskami kláštěra.
Nastalo hledání vstupu na ornitologické naučné stezky. Asfaltová silnice nás zavedla do areálu místní autoopravny a vypadalo to, že dál se jet nedá. Personál firmy nás ale hlasitě přesvědčoval, že máme jet dál, že tam je možnost výletů i parkování (turistýýýko síííí sííí, pááárking síííí sííí  :o) ). Přejeli jsme mostek z jednoho panelu (bez zábradlí) a vyrazili na polní stezníček. Yarýskovi podvozek čistilo obilí a vlčí máky, u prvního „parkovacího“ místa pod vzrostlým eukalyptem jsme raději zastavili a pokračovali pěšky. Zleva výhled na políčka a sady zemědělské nížiny, zprava rákosím porostlé okolí kanálu, který z jezera slanosladkou vodu rozvádí do okolí.
Pár volavek, jeden rákosník. Jinak nic. Došli jsme až na břeh jezera Lago di Lesina na rákosím obloženou pozorovatelnu. Byla vybavena „střílnami“ v různých výškách, aby se dali vodní ptáci dobře pozorovat dětem i dospělým. Ani jedna obyčejná kachna... nic... Beta se tvářila, že zhyne. Stín cestou nebyl žádný, sluníčko pralo naplno (bylo poledne). Chlemtala vodu z kanálu, i tu, co jsem jí táhla v ruksaku. Asi jí opravdu bylo ouvej, protože nesnědla tatranku !!
Čekala nás cesta zpátky. Zvuk zvonců prozradil, že se blíží stádo. Kravky se spokojeně popásaly, velký pastevecký pes se sice o Betku zajímal, ale držel si rozumný odstup. Najednou nás vyrušil zvuk neočekávaný – na tom úzkém polním stezníku nás nemíjelo auto, ale výletní autobus!! nacpaný školními dítky. Takže ornitologická rezervace je opravdu stavěná pro automobilisty :o)
U moře Beta obživla (a snědla i tu svoji rozmatlanou tatranku). Najednou jí nevadily namočené nohy, řádila ve vlnách a hlavně lovila nás. Takovou paničku vracící se z plavby (moře bylo opravdu teplé) bylo třeba masakrovat pařáty i zuby. Měli jsme pro sebe zhruba 15 kiláčků široké písečné pláže. Nikde nikdo. Jen rackové, vlny, písek a my.
Večer opět vyrážíme do Vieste. Nejen na zmrzlinu (ta je fakt skvělá), ale hledat zase kusy historie. Tak tedy Nekropole S. Nicola di Mary zmizela pod novou zástavbou na předměstí. Ale konečně jsme zvítězili při hledání Hořkého kamene.

Čtvrtek – hledání jeskyně, opět Monte Sant Angelo a taky loďopokus II.

Nějakou tu místní vápencovou jeskyni vidět chci. A polovička chce ještě jednou v klidu (bez nedělních zástupů věřících) navštívit Monte Sant Angelo. A tak to tedy spojíme. Naše úžasná mapa má zakreslenou jednu jeskyni ne příliš vzdálenou od silnice. Navíc jsme na ni viděli turistickou odbočku, když jsme se v úterý vraceli z pralesa.
Stezník (značený žlutými pruhy na stromech) byl objeven. Trochu nás překvapilo, když jsme podlézali uprostřed lesa ostnatý drát (ale už si skoro zvykáme, že bez plotů a ostnáče tady není nic). Stoupáme a stoupáme. Všude trny. Všude. Vlastně všude ne. Kde nejsou trny, jsou záplavy kvetoucích bramboříků. Zatím se jim snažíme vyhýbat (cestou zpátky už rezignuju...) . Na vrcholku šíleného kopce je podivný vysoký plot. Vrátka jsou na řetěz. Tušíme zradu. Ano – po nějakém tom kiláčku navíc docházíme k staré betonové obří cisterně na vodu. Podle mapy měla být až za jeskyní...
Vracíme se stejnou cestou. Házím kámen do ohraženého prostoru. Kámen mizí... asi opravdu je v ohrádce vstup do jeskyně Malanotte... Z Betích nohou a hrudníku u auta tahám asi 40 trnů. I my vypadáme, jako bychom se potkali se smečkou divokých koček. Koneckonců – jedná se přeci o silně zazvěřenou oblat :o)
Dojíždíme do Monte Sant Angelo. Hledáme pozůstatky kostela Chiesa di San Petro a taky Tomba di Rothary. Zbytky kostela nacházíme – mnoho z něj po zemětřesení nezbylo, ale roseta tvořená těly mořských pannen je skutečně neobvyklá. Tomba di Rothary (údajně hrob langobardského náčelníka Rothariho, který přistoupil v 7.století na křesťanskou víru) otevřená není. Nevadí – stejně se nejspíš o žádnou hrobku nejedná a je to pozůstatek další prastaré křestní kaple. Místo toho si prohlížíme románský kostelík Sv. Marie.
Pochopitelně, že znovu vstupujeme i do prostor poutní svatyně Santuario di San Michele Arcangelo. Tentokrát jsme před svatyní skoro sami, tak vážeme Betu k zdobeným mřížím. Bohužel ve svatyni opět probíhá bohuslužba a tak se brzy vracíme z podzemí zpátky k Betě. Ta si mezitím sehnala šest rukou na hlazení a tvářila se, že nás ani moc vítat nebude...
Vracíme se po pobřežní silnici z Mattinaty  do Vieste. Bojíme se, že žádný výlet lodí nebude a tak chceme alespoň nějaké snímky rozeklaného pobřeží plného skalních útvarů získat. Moc to nejde, protože silnice vede vysoko nad pobřežím a výhledům brání vzrostlá vegetace.
Lodě k jeskyním PRÝ jezdí každý den v 9:00 a ve 14:30. V úterý ráno to nevyšlo, tak to zkoušíme odpoledne. Nevyšlo to zase. Opět prý lístky prodává kapitán na lodi a opět nikdo nedorazí... Nevracíme se k Betě, ale jdeme se koupat na městskou pláž. Je dlouhá, s krásným výhledem na ostrůvek plný racků. Dokonce na jejím konci je jedna z jeskyň. Takže i nějaká ta fotodokumentace vyjde...

Pátek – Beta pasákem krav a konečně i lodní výlet

Být na Gargánu a nenavštívit slavné příbřežní vápencové jeskyně snad ani nejde. Chceme se naposled pokusit o lodní výlet a tak tedy musíme ráno řádně vyběhat Betu. Cílem ranní procházky je okolí kostelíka Sant Maria di Merino. Kostelík jsme našli, ale bohužel byl za plotem. A plot byl na řetěz. Zastavujeme u cesty mezi dvěma kempy. Tušíme, že se tudy dostaneme k moři.
Ano – cesta nás dovedla na další z mnoha krásných pláží. Tato byla netradiční. Kromě pár turistů se na ní rekreovalo stádo krav... Beta byla nadšená. Bez ohledu na můj řev vyrazila za stádem. Čím víc se blížila, tím se kravky zvětšovaly... Beta zpomalovala a zpomalovala... pak jim řekla něco na způsob „ahoj holky, ráda jsem Vás poznala“ a tryskem se vrátila přitulit ke mně (tj.  přerazila mi stehenní kost a vyrazila zuby). Krávy se spokojeně popásaly mezi surfovými prkny ve škole vodních sportů. Beta se oklepala, zjistila, že jsou krávy opět maličké a vyrazila na další kolo...
Na to, že měla už za sebou týden poměrně náročné dovolené, tak se chovala jak potřeštěné štěně. Děsně si to „pastevectví“ užívala ( a krávám to bylo úplně putna).
Vylítanou Betu jsme odložili „doma“ a vyrazili opět do přístavu. Ještě, že jsme to opravdu měli kousek. A stal se zázrak. Z jakéhosi hotelu navezli asi 20 anglických a italských důchodců a tak se tentokrát vyjelo. Tříhodinová plavba opravdu stojí za absolvování. Do některých jeskyní se pohodlně skryje celá výletní loď (pro zhruba stovku lidí). Některé jeskyně jsou temné, jiné mají okna či dokonce propadlé stropy a září v nich sluníčko. Proplouváme kolem skalních mostů, ostrůvků, osamocených skal. Krásné jsou i výhledy na Vieste.
Po obědě začínám balit. Zúžené italské dálnice nás přesvědčily, že bude lépe volit opět noční jízdu. S domácími máme domluveno, že večer vyjedeme. Před odjezdem si jdeme ještě naposledy zaplavat, pak už jen poklidit, dobalit, naložit Betu a vyrazit na cestu.
Vyjeli jsme o půl sedmé v pátek večer a v sobotu před jedenáctou dopoledne jsme byli doma. Žádná „spací“ krize, žádná dopravní komplikace, žádné zajížďky... vše proběhlo hladce.

Krásná příroda, prastaré církevní památky, starobylá města, úžasné moře, vynikající víno a zmrzlina a velmi osobití obyvatelé – to všechno je Gargáno. Když jsme viděli to ohromné množství kempů, apartmánů, hotelů – bylo nám jasné, že v sezóně by to tu pro nás rozhodně nebylo. Ale takhle na počátku května to byl moc príma cíl dovolené. Ano, je to daleko – ale na straně druhé jsme najezdili nezvykle málo kilometrů za týden pobytu. Protože na Gargánu je všechno vlastně hned za rohem...

Xerxová, 16.05.2012