Za pár dní – 8.6. oslaví naše Kosatka první narozeniny. A
ještě stále roste… Už sice to není tak rychlé, jako před pár měsíci, ale
pomaloučku si přidává milimetřík k milimetříku. Takže má kolem
Ještě stále se jí nevrátila krásně lesklá barva na celý kožíšek. Stehna a lopatky jsou stále nedolínané, srst tam je matně nahnědlá. Ale krk a záda už jsou zase čistě černo-bílé. Každý den z ní vyčesávám gumovým kartáčem hromady krátkých jemných chlupů a zdá se, že tuto činnost budeme ještě nějaký čas provozovat. Vylínané bříško zrůžovělo.
Jak líná, stává se méně výrazným „pudlí“ pás srsti na zádech. A dozvěděla jsem se zajímavou informaci. Sice chovatelka Lenka přísahá, že pudl ani kokr v chovu použit nebyl, a že maminka Arlenka měla srst vždy předpisovou, ale že Bety teta Ailenka měla ve stejném věku stejný problém. Ale prý jak to přišlo, tak to asi po půl roce odešlo a už se to neobjevilo. Uvidíme, páník stále tvrdí, že tam v tom Brně šlechtí Moravskou pugu…
Je pořád všežravec – neopustila jí chuť ani na ovoce, ani na zeleninu. O sýrech a jogurtech a smetáncích a mase ani mluvit nemusím. Když dostala celý syrový krůtí krk, tak si s ním nejdřív hrála, házela a teprve, když ho řádně oválela po celé zahradě, tak k němu zalehla a ozývaly se jen zvuky drcení obratlů. Ale přestala žrát kameny a v posledních dnech začala vynechávat i štěpkování dřeva.
Naše dvě „dospělé“ borovice jednak kvetou (pyl je všude), jednak shazují loňské šišky. A ty šišky bychom mohli vyvážet, co jich je. Ale to by Beta přišla o dokonalou hračku. Výborně se honí, kutálí, žvejkají, zahrabávají a dají se výskokem trhat přímo z větví.
Zákopnická činnost patří k nejoblíbenějším na zahradě. Ale zatímco Ara i Xerda se zahrabávali pod stromy či keři, Betka vytváří jámy uprostřed pěstěného trávníku. A trvá si na svém. Jinak je třeba asistovat při všech pracích na zahrádce (jen při sekání odchází dobrovolně domů se prospat…) a hlavně hlídat sousední pozemky.
Na jedné straně malou Térezku, která se tak pěkně dá honit a strašit a taky umí házet přes plot klacky a hračky a na druhé straně pejsky, kteří se dají vyprovokovat k solidní honičce. No a taky se musí hlídat chodník a zadní cesta. Prostě práce venku je moc a když je pěkně, tak doma moc nepobude.
Jenom když přijde horký dusný den, dá se i temperamentní pracovitá Kosatka shrnout do třech „F“ – funí, fluše, fláká se. Skutečně se tváří, že ji postihne infarkt v nejbližším okamžiku, pokud se za vedra víc rozpohybuje… O to víc je pak čilá ráno a večer.
V květnu jsme byli na dalších dvou dávkách vápníku a opravdu je vidět znatelný posun k lepšímu. Asi i proto, že se růst už skoro zastavil. A tak chodíme na dlouhé procházky.
Proto má děvenka zase spoustu nových zážitků. Seznámila se s řekou, umí si namočit čtyři nohy naráz – a to je pokrok. Zjistila, že na ni někteří pejsci začínají vyjíždět – už ji neberou jako psí dítko. Zjistila, že se jí bojí nejen někteří chlupáči, ale hlavně lidi (včetně běžců a cyklistů). A ti často vyšilují, že prý ji neudržím... A to se nám přitom ještě nikdy nestalo.
Protože zeleň v terénu zhoustla a není vidět do dálky, bojím se jí pouštět v zalidněných končinách na volno. Ona je stále zvědavý dozí mlaďas, u ní se nebojím, že by komukoliv ublížila, ale nechci strašit okolí. A protože nemá přivolání na 100% (no ani na 90), tak má smůlu. Ale aby měla přeci jenom širší pole působnosti, koupili jsme jí pětimetrovou stopovací šňůru. Je to lehké, dobře se to nosí, ale blbě se na tom brzdí rozběhnuté tele. Ale učíme se obě a docela nám to jde.
Pohyb na volno si užívá v neznámém terénu (tam si nás víc hlídá a dá se eventuálně dobře přivolat změnou směru naší chůze), při delších procházkách k Nise a hlavně brzo ráno. Ono tolik cvoků, kteří před šestou brouzdají rosou v lese a po louce zase tolik není.
Nevím, jestli je to jen tím teplým počasím, ale připadá mi, že se přeci jenom trošku naše dáma zklidňuje. Sice mě loví (hlavně, když ji v tom páník podporuje), ale už můžu někdy jít se psem, aniž by mi visel zakousnutý v ruce, vodítku či špeku na břiše. A taky při přivolání zdaleka tolik neskotačí a neřádí.
Někdy se chová skoro poslušně, jindy by jí člověk nejraději přetrh. A někdy mile překvapí. Třeba, když k nám přišlo na návštěvu miminko. Byla klidná, rozumná. Sice zvědavá, očichat to neznámé „zvířátko“ musela, ale nechala si vysvětlit, že hrát se s tím nedá. A nebyla nervózní (Xerda při miminkovském breku odcházel, jakoby říkal, já za to nemůžu, já s tím nechci mít nic společného) ani žárlivá (směla jsem mímo chovat).
Ale pokud máme potkat malá dítka chodící, musíme být ve střehu a neustále ji klidnit. Bojím se, že by si jinak hrála „kuželky“ a srážela je… A děti s míčem a švihadlem a na kole a na odrážečkách a skejtech… to všechno by se tak krásně honilo a lovilo… A zlí páníci to zakazují.
Hmyz musí být speciální odstavec. Beta je muchobijec. Všechna skla jsou takřka neprůhledná (oslintaná), na parapetu se válí vyplivnuté úlovky. A stejně loví i vosy a včely… Alergická naštěstí není. Jen má občas nesymetrickou oteklou hubu. Ale mravenec či beruška na kožichu je důvod k hysterickému záchvatu. To musí panička všeho nechat a jít holčičku nešťastnou zachránit.
Na rozdíl od předchozích dog bude sběratelka blech a klíšťat. I když je chemicky ošetřená, tak občas něco uloví. A to se nám dřív nestávalo.
Na závěr smutná zpráva. Betky maminka Arlenka už nežije. Torze jí zastihla v pěti a půl letech. Ach jo, ten průměrný věk obrů… Ale stejně nás to od dog neodradí. I když nejsou zrovna „vědecký typ“, jsou prostě nejlepší :o)
Xerxová (
Psáno pro Zvířetník Neviditelného psa, květen 2007