Jak roste dogák Night – část druhá, červen 2014

Hned na začátku měsíce má Najtík „narozky“ - v červnu čtyřměsíční. Za měsíc pobytu u nás přibral ze 17,80  na 25,80 – tedy přesně 8 kilogramů. A v kohoutku se jeho výška změnila taky o osmičku – z 50 na 58 cm.
Začal přezubovat – nejprve vyrostly „Pé jedničky“  (první  premoláry) a taky už má vyměněné tři horní řezáky. Rozhodně mu absence některých zubů nevadí ani při přijímání potravy, ani při okusování hraček, větví, našich končetin. Ano – už to není ten andílek, co se nikdy nezakousne do „živého“  :o)
Starost nám dělá v posledních dvou týdnech kožíšek. Je řídký. Ale kůže je hladká, žádné krusty, otevřené boláky, vyrážka... nic takového. Konzultujeme, řešíme na veterině. Raději odložíme i očkování na vzteklinu, ať má náš „cestovatel“ čas se vzpamatovat. Nový kožíšek nevyroste za den... a já jsem docela ráda, že organismus upřednostňuje zatím bezchybný růst kostí – i dogový specialista veterinář pochválil správné postavení tlapátek a hezký pohyb.
Pravda – psík je hodně přestavený – tj. zadní tlapátka jsou výrazně delší než přední. V půlce měsíce jsme jásali, jak se hezky postava vyrovnala – psík byl najednou výrazně elegantnější  :o)  Ale už zase zadní nohy udělaly hop.... a přední nestíhaj. To nás neděsí – je to zcela normální a všechna naše dosavadní dogátka si rostla na různě vysokých nožkách.
Pohyb se psíkovi vylepšil výrazně. Už mu nevadí kopce nahoru ani dolů, nevadí mu klády přes cestu či potoky. Běhá, skáče, blbne. Rád hrabe – vytvořil hlubší díru pod lískou, než Betka v době vrcholící falešky... Rád hraje fotbal – a je schopný při blbnutí s míčem dělat i kotrmelce – ne, neupadne, ale schválně sebou flákne přes plecko na zem.
A hlavně je to první naše doga, která miluje vodu. Klidně se brouzdá rybníčkem, potokem. Cáká tlapkou, chytá vodu do tlamy a řve na ten podivný živel nadšením. Loví kameny a větve – nevadí mu potopit hlavu. Leknínový rybníček byl dlouho přiklopen roštěm z ohniště. Jakmile byl rybníček prohlášen za bezpečný, už tam Garabáč byl – ale nohy už má dlouhé, už tam stačí, tak se nebojím. Chodí se tam vyblbnout – lekníny asi letos nepokvetou – baví ho je tahat ven...
Zahrada je jeho vášeň. Jakmile je hezky, je tam moc rád. A nevadí mu tam být sám. Na rozdíl od Betky (a hlavně Aronky) si klidně sám vyrazí hrát na potápěče, střihače stromků, důlního inženýra, profesionálního štěpkovače, hubiče hmyzu (jeho nateklá huba mě na chvíli vyděsila – než jsem si vzpomněla, že je to běžná reakce na ulovenou včelu), fotbalistu, sprintéra... a nebo si jen tak lehne na venkovní pelíšek a relaxuje.
Ale umí si hrát i s námi. Už se dokáže „odvázat“ - umí vrčet, poštěkávat, lovit ruku či nohavici. Ale kvalit Kosatky dravé rozhodně nedosahuje. Naštěstí.
Už ani doma není takový závislák. V prvních dnech jsem ho měla neustále za patama. Dneska dokáže opustit i venkovní společnost (rodinný mejdan na zahradě) a jde si domů „dát šlofíka“. Jsem moc ráda – protože přetažený pes, který si neumí odpočinout, je tak trošku nevyzpytatelný. A alespoň v domácím prostředí by každý pes měl umět „zalézt“.
Má rád všechny psy – malé i velké. Vrtichvostí, chce se kamarádit, chce si hrát. Klasická potíž s mamutím miminem – ne ještě uplně zvládnutá koordinace pohybu, obří tlapátka, velká hmotnost – to není ideální parťák pro maličkaté, ale ani staré psy. Ale naštěstí v našem lesoparku není o psí nerozbitné kámoše nouze. Psí socializace by nám šla – až na to odvolání ze hry... tam prý ani na špek mi neskočí  :o)
Má rád všechny lidi, malé i velké. Na všechny vrtichvostí. Musíme ho pochopitelně hlídat u našich lidských mláďat. Ale proti Betce není takový dravec – takže se to zvládnout v pohodě dá. Jen pokud se opravdu rozjede a chytne lítací a kousací amok, je třeba zasáhnout a hájit dítka – neb šrám by mohl být hned. Jinak s dítky sdílí hračky a ke sporům takřka nedochází – spolupráce mezi ním a hlavně tou mrňavou slečnou je skvělá.
Doma ho nic nerozhází. Vysavač, pračka, vrtačka – neřeší, případně odchází o místnost vedle. Ale bez hysterie. Venku nemusí autobusy a náklaďáky – ale zase je to jen takové zvolnění a trocha přemýšlení... nic hrozného. Schody byly s Betou obrovský problém. Night je začal chodit sám od sebe nahoru i dolů hned po příjezdu. Dneska ho nosím v náručí jen na večerní čůrání. Protože večer odpadne poměrně brzy – tak kolem osmé – a pak už „nemá nožičky“. Když ho složím do trávy, většinou usedne, ale probere se, vyčůrá se a sám odkráčí do horního patra směr ložnice. A ráno už dolů chodí sám.
S čistotou není velká potíž. Bobek udělal doma jediný – a to druhý den doma. Od té doby je to jen výjimečná loužička. Vydrží od půl sedmé do půl jedné. A v noci spí zhruba od půl desáté do půl šesté. Ty výjimečné louže vždy souvisí se špatným počasím – jakmile venku leje, tak se musí hlídat a násilím vyhazovat ven... jinak jde klidně k páníkovi do pracovny na starý koberec...
Když je doma sám, tak už se hodně uklidnil. Už nepřenáší věci z patra do patra, už netahá sběr ani nekouše polínka (bylo necháváno pro jeho zábavu). Sice si většinou přemístí do pelíšku naše pantofle, ale škody ještě žádné vyčíslené nebyly... Prostě už je tu doma a ví, že se vrátíme. Takže klídek a posilující dopolední spánek.
Žere jak kyselina. Syrové maso mu musím porcovat, neb je schopen to polykat ve velkých kusech (kuřecí krky či křídla se prý rozhodně kousat nemusí, ale zkusil spolknout i celý skelet – a na to nervy nemám)  Stále krmíme 4x za den – přeci jen je v období největšího růstu – potřeba živin je obrovská. Zažívání funguje skvěle. Jo – a už umí pít (viz. první díl).
Úkol pro další měsíc?? Udržet správné postavení tlapátek, socializovat a socializovat a socializovat, trénovat přivolání (i od psů) a začít obrůstat novým kožíškem.