Tak jsem se rozhodl, že vám napíšu, jaký jsem chudák „malý“ pejsek, který doma nemá ani misku s vodičkou. A to je přitom na každém balení granulí napsáno, že mám mít stálý přístup k vodě. Není to tedy tak úplně pravda, ale uznejte sami, jaký mám pitný režim…
Začnu pořádnou oklikou. Když jsem přišel do Liberce, byl jsem maličký štěník, světa příliš neznalý. Při průzkumu zahrady jsem objevil velikou misku zakopanou do země a na ní plavaly takové zelené oválky. Po nich běhali kosáci a koupali se. Tak jsem se chtěl taky proběhnout. Panička sice volala nesmíš, ale já to zkusil. No žbluňklo to…Když jsem se vyhrabal, měl jsem suché jen zadní nožičky a ocásek. A panička se smála a říkala něco o blbečkách, co nejdou nechat ani vteřinu bez dozoru. Od toho dne vím, že leknín nadržuje ptáčkům a pejsky nemá rád.
Zato já jsem brzy přišel na to, že voda od leknínů mi chutná. Sice má Liberec ve vodovodu jednu z nejchutnějších vod, ale to je mi jedno. Leknínová limča je to jediné pravé. Všude jinde piju, pravidelní čtenáři Zvířetníku vědí, že nepohrdnu ani vodou mořskou. O dovolené v Bretani, když panička jednou zapomněla misku (nemá ji pořád mýt) a měla jen láhev s vodou, tak jsem v pohodě pil i z igelitového sáčku (podle hesla, že pytlík hovňák je v každé kapse). Doma prostě nepiju. Sním granulky a hned se přesunu do obýváku ke dveřím do zahrady a chci ven – k rybníčku. Snažili se mě naučit pít doma, ale já se nedal (zkoušeli to i s vodou dešťovou, i s vodou z rybníčku…). A tak mi nakonec misku doma úplně sebrali, protože vyměňovat čistou vodu paničku přestalo bavit. Že kdybych umíral žízní, tak trefím do konve s vodou na zalévání kytek. Když přijdu žíznivý z dlouhé procházky, projdu chodbou do obýváku a chci hned druhými dveřmi ven. Přece nebudu venkem obcházet celý dům. Po troše výcviku i toto páníci zvládli.
V létě je to v pohodě, to je otevřeno ven skoro pořád. Jenom občas našim rupnou nervy, co že to piju za sajrajt, a moji dobrou limonádku vyzalévají po zahradě a napustí čistou – chudák leknín, on tu změnu teploty tak nerad. Ale jak se začne ochlazovat, přijde domů můj nepřítel. Cymbidium. Pro botanické neznalce dodám, že se jedná o chladnomilnou orchidej, páníčkovu chloubu. Od jara do podzimu jsou květináče pod višní ve stínu, a tam je občas i tajně přihnojím, ale jak mají přijít mrazíky, stěhují se ty potvory do pokoje ke dveřím na zahradu. Sice zaberou jen jedno křídlo, takže se dá projít, ale pořád už slyším, že se větrá, že ofouknou, ať nestojím v těch dveřích, že polámu květy…..Ale to se dá ještě vydržet. Ale brzy se přihlásí další nepřítel – mráz. Dokud je jen slabý, dělá panička obětavě ledoborec, ale letošní zima už to fakt přehání. Dokud jsem cítil vodu, nechtěl jsem jinou a panička dokonce poskakovala na zamrzlém rybníčku a říkala mi, vidíš,nejde to. Pak se celá kra zhoupla a já to viděl – paničce tam žbluňkla jedna noha až ke kolenu, a já měl vodičku. No ale pak jsem i já poznal, že už by ani Krasin nepomohl a pokorně jsem přijal mističku. Ale nemyslete si, že jim to prošlo lehce. Nemám ji v kuchyni, mám ji v obýváku u dveří s vyhlídkou na rybníček, abych měl jeho stav trvale pod kontrolou.
No a když jsou příznivé sněhové podmínky – tj. není ledová krusta, žeru moc rád sníh. A když mi hodí kouličku, tak si s ní nehraju, tak ji sežeru… A největší radost mám, když mi dají rampouch. Nejdřív s ním běhám jako s kořistí, a pak ho celý naporcuji na kratičké špalíčky. Některé sežeru, zbytek lovím v závěji. Vydržím u toho tak dlouho, že mi i z dásní teče krev, jak si je odřu – ale nevadí, příště žebrám o další.
Na přiložené fotodokumentaci jsem já, (jako dorostenec – však jsou mi vidět všechna žebra), ve fázi, kdy se snažili zlomit mou osobnost – viz.vedle stojící miska s vodou…no a taky ty naše orchideje.
Xerxes, leden 2006