A je mi šest, abyste věděli!
Archiv
Přestože se jedná o týden z nejvýznamnějších, neb vrcholí velkolepým výročím Hromnic a tedy mými narozeninami, nedělo se lautr nic. Takovou nudu aby jeden fakt pohledal, pokud by ji vůbec pohledal. Snad až na ten konec, ten by jakžtakž šel.
V neděli jsme šli jen kousek, protože páníkovo kolínko. A tak vzal za vděk aspoň pár ledopády a místo mé nádherné figury fotil - vodu. Úpadek snad nemůže být větší, myslel jsem si. Vytrestali mne, protože prostě vycházky byly zrušeny a vyhlášeno stanné právo, se kvůli nějakému čínskému viru, ale protože jsem byl ve středu na čočkování (paní MVDr se mne teda dost bála, ale zvládlo to i s poslechem mého jásavého srdce) a tedy panička předepsala klidový režim. No a pak taky, to páníkovo kolínko, žeju. Takže místo blbnutí mezi kapkami deště - klid. K jeho drobnému narušení došlo jen v pátek poo, kdy jsme absolvovali kratičkou pochůzku lesem, ovšem tak krátkou, že se to snad ani nedalo měřit. Za zmínku zde stojhí snad jen moje extempore s klacíkem co vypadal jak had a já s ním napřed běhal a pak jsem se ho bál, protože panička křičela fuj cotomáš a já zjistil, že vlastně nevím, co to mám a tak jsem se z toho převelice vylekal.
Podstatně lepší to bylo v sobotu, kdy jsme provedli objevitelskou výpravu nad Českou Kamenicí, ta se dost povedla, i když teda mohla bejt i delší klidně. Ale známe to - kolínko. No a pak taky měli přijet trpaslíci a to značí smýčení, vařba a prostě očekávání. Takže rychle domů a chystačka. Sice přijeli až za tmy, ale my už od tří byli nastoupeni v blocích... No ale trochu jsme si jich užili, já mám největší radost z toho, že Kvilík už se mne ani malounko nebojí, a já se trochu míň bojím Fanči... Ovšem oslava mých narozenit proběhla tak, že si rozprávěli až skoro do rána a já od té doby musím spát. Už to pro mne není, tyhlety sedánky.
Psáno 2.2.2020
Dneska ani moc nevadí, že nestíhám, nestačím, nesnídám, nesvačím, pro jedno zapomenu druhý a tak furt dokola, ale fakt to neva, ono se vlastně celý týden nic zvláštního nedělo. Jasně, napřed to vypadalo, že nás páník opustil, protože si odjel v pondělí bez kravaty. To nikdy, nikdy neudělal. Ale vrátil se, protože mne někdo musí vyvážet do lesa, žeju. A to jsme si skoro užili, byli jsme asi dvakrát či třikrát, protože sněžilo a naše stezníky byly krásně čistý, bílý a bylo úplně báječný v tom bílým nadělení brodit a pelášit a prášit kolem sebe, to já děsně rád. No a pak zase do toho trochu pršelo a pak zase sněžilo a tak to šlo furt. Taky jsme měli chvíli sníh na zahradě, to pak panička vytahá hrabla a blbne ve stezníčkách a já jí pomáhám. Páník nám říká frézy. A dneska jsem musel dovést paničku do otevřených dveří té jejich čkoly, sama by se tam bála, říkala. Tak jsem to tam teda zase prolezl a musím říct, že vážně dumám, že bych si teda toho bakaláře střihnul. Dobrý to tam maj, řekl bych. Jen tam je blbý, že se nesmí na trávníky, i když teda ten pes, kterej tam je škrtlej, je takovej divnej, připosraženej, takže se mne to možná ani netýká.
No a teď proč jako teda nestíhám - mám službu! Teda dvě. Pomáhám babičce balit do lázní, chystá si mobil a tašku a papíry od auta a museli jsme jí na internetu zjistit, kde zapárkuje a pak nám řekla, že to tam zná líp jak ten slavnej internet a že prostě zastaví a smyčec a však ono to nějak dopadne. No a pak taky přijeli trpaslíci na letní byt, protože jejich rodiče už jich měli plný zuby a zdrhli za kopečky a o ty dva se teda staráme my teda ještě s jedněma prarodičema, no jenže vlastně já, samozřejmě. Lidem zodpovědnost nejde od ruky, to musej takoví jako jsme já třeba. Takže uvařit, nachystat spaní, hrát kanastu, pouštět vídejo, zahánět do pelechu a spousta dalších důležitejch věcí, jen ty Fániny vlasy jsem teda nechal paničce, to bych nedal. No a tak teď sotva lezu, vlastně už spíš tak jako dost placatej ležím. Držte nám palce, ještě za týden, to musím vymyslet nějakej jinej program, jenže programujte si, když Jizerky jsou opsazený samej závod je to tu.
Psáno 8.2.2020
A je to furt stejný - nestííhám. Sotva lezu, no vlastně teď zrovna spíš tak trochu dřímu a diktuju záznam. Občas mi to trochu sklouzne a diktát vypadá spíš jako štěkání ze spaní, ale to se vám jen zdá. Samozřejmě jsem zcela fit a při smyslech.
V neděli jsme zahájili týden výletem nad Liberec, protože se trpaslíci měli učit fotit z kopce, že jako bude děsný jasno. Aladin asi něco pil, soudím, protože jasno aspoň u psůch vypadá jinak. Ale výlet se podařil, celkem jsem si s dětma zablbnul, sníh viděli letos prvně, pražáci... A že já sníh moc rád, to už taky vědí. Pak mne naštvali, protože šli bruslit a já musel hlídat barák. Všechno jen proto, žemi nechtěj koupit brusle, přitom Fániny už by mi skoro šly a ona stejnak potřebuje nový. No, nemluvil jsem s nima. A tak odjeli zase do čkoly, zatímco my jsme mohli klidně celý týden chodit někam ven. Ale to bych nemohl mít tak děsně lenivý lidi na starosti, byli jsme v lese sotva 3x, a to všechno jen prý proto, že já mám sbírat síly! Já, to zrovna, já mám sil na rozdávku, to oni by se furt poflakovali doma nebo v tý jejich práci slavný. Ještě, že v pátek páník přivezl zase trpaslíky (musím jim najít nový jméno, oni už se do trpaslíků nevejdou) a začal báječný kolotoč karet, filmů, úkolů. No a taky zase ty brusle (fakt mě štvou, já bych jim ukázal axla, to by čubrněli) a jeden výlet. Musím teda uznat, že ve vichřici výlet na Popovu skálu nebyl úplně dobrej nápad, ale co už, musej se naučit taky trochu vzdorovat ostřejšímu větru.
Tak a teď už musím fakt dřímat, už víka neudržím, oni už jsou fuč a já mám po šichtě.
Psáno 16.2.2020