Když konec prázdnin, tak ve Skotsku...
Archiv
Já jsem tak zmatenej, že nemůžu vlastně vůbec nic sdělit. V týdnu mne sice vzali ještě ven, ale už se všude kupily hromádky tu textilní, tu potravinové, tu indiferentní, a já mezi tím nervózně bloudil. Přestalo mi chutnat jíst, znervóznil mne zdravotní stav páníka, který furt řečnil o tom, že musí mít čistý stůl a takovej bordel na něm snad nikdy neměl.
Pak náhle přijeli teta hOlinka a strejda Panel a zaházeli naši krásnou rakvičku spoustou dreků, že se málem ani moje paničkou pečlivě odvážené kranulky nevešly, o zavařeném masíčku ani nehovoře. Babička navařila oběd, přibalila tunu řízků a naskládali jsme se do hybríska.
Pak už jsem ztratil pojem o čase a prostoru, ba soudím, že se obojí zakřivilo. Matně vzpomínám na Svatý Ostrov (Holy Island), kde jsem zjistil, že mám promokavou kožku. Pak už po šílených útrapách, kdy mne vyháněli z autíčka do hnusného deště a zimy, jsme otevřeli dveře a našli skotský vytopený domeček. Hned jsem věděl, které kanapíčko je moje, ani na něj panička nemusela klást deku. Ono bylo blízko kamínek, totiž. Spal jsem, jako když mne do vodky hodí, ani čůrat mne nevyhnali.
A jsem ve Skotsku. Skotové jsou velmi bohatý národ - mají tu spousty golfových hřišť (nejmíň každej druhej je tedy milionář) a spousty lochů (nejmíň každýmu třetímu na něco přijdou asi), jsou tu ovšem i gleny a ty se mi dost líbily.
Kupříkladu hned první den, sotva jsem otevřel oko (byl jsem po paničce druhej), jsme vyrazili na první průzkumnej, kde ovše skoro byla i teta Beta, a to do údolí Glen Nevis. No, kdyby tak šíleně nepršelo, bylo to pěkný a rostou tu křemenáče! Šlapal jsem poctivě s paničkou, brodil všechny ty potoky a močály a ani jednou mne neodvázala :-( Ale já se odvázal i se šňůrkou, pár lidí jsme potkali a někteří byli muchlací.
Poo naše deštivá anabáze vyvrcholila - jeli jsme do Obanu, kde chtěla tetka najít poštu skrz prachy. Ale to pěkně narazila, teda, pošta v Obánu není, a když, tak v Tesku a tam se nedá, protože všude kopou... A navíc jsme fakt ale opravdu byli tak mokrý, že páníkovi kikslo ucho i foťák, dokonce to vypadalo, že nebudeme mít jinou památku než zápaly plic, ale to se pak trochu zlepšilo a aspoň nějaké fotky se povedlo z paměťivé karty vyždímat. A v noci bumprásk a bylo po internetu. Ale to mi bylo fuk, já spinkal sladce.
A ráno se vstávalo do tmy, páník se mnou šel čůrat a huhlal, že nejde fotit barák, jaká je tma. A navíc mu ten foťák nějak zlobil v ruce, vybil se svižně a vůbec vlastně nereagoval, jak měl, a páník byl děsně naštvanej. Tak jsem si říkal, že ten den moc pěkně začíná, když takhle, ale co naplat. nacpali mne do vozu a už se svištělo. Tentokrát na sever či co. Napřed jsem měl lovit lochnesku, ale oddělili nás plotem neprostupným (i kdybychom libřičku přisypali, nebylo by to nic platno, neb nebylo komu sypat), pak už se mi fakt z auta nechtělo, i když dneska bylo sucho. Ale já neměl ani chuť k jídlu, snad jen to pití mi šlo. A furt z auta a zpátky, nějaký prej jako že výhledy a pohledy a kdejaká krása a to není nic pro mne. Do katedrály v Dornochu mne ani nepustili, dokonce jsem tam byl škrtlej na dveřích! Ale omlouvá je, že i v katedrále měli golfovej bag a botky a sloužej mše za 400 let golfu, páníkovi se to líbí a tak mě taky. Celkem pěkný to bylo v Ullapoolu, tam jsem mohl poběhat mezi racky a havrany po nábřeží, to mi trochu zdvihlo náladu. A v tamním Tesku mi páník koupil pravou balenou skotskou (vodu) a to jsem se mohl uchlastat. On si taky chtěl koupit pravou skotskou a panička mu řekla, že to teda ne a byl na suchu. Měl mlčet a nakupovat, myslím.
Dojeli jsme až za tmy, oni rozněžnělí z pohledů, já hladovej jak služební pes, všechno jsem vymet a spím.
Psáno 10.9.2016
P.S. Alba jsou a budou, ale mobilem při známé páníkově neschopnosti omezit rozsah jsou neposlatelné. Takže až doma.
V neděli výjimečně vstáváme s paníkem mezi posledními, oba rozlámáni každodenní dřinou. Jedeme na Ardnamunchan, nevím, zda to bude k jídlu, ale mně stejně nechutná.
Prvně zastavujeme u památníku nešťastných jakobitů, kteří s Bonie Charliem marně usilovali o znovunastolení Stewartů aspoň na skotský, když už ne na britský trůn. Památník je pěkně opečovávaný, počítám, že po brexitu zkusí toho Stewarta znovu. Dnes se ovšem davy turistů točí ke skotskému bojovníku zády, protože hledí na velkolepý viadukt, po kterém červená lokálka vyjížděla z nástupiště 9 a 3/4 přímo do Bradavic. No a ten je prostě na druhou stranu.
Další zastávkou nedalekou byl hrad Tioram, prý typická skotská zřícenina - v údolí, u vody, kostka. Gotické vychytávky zůstaly le půvabné dodnes.
No a pak už pelášíme na pláž, kde zpívá písek. Cestou dáme maličký oběd, teda jen lidi, já se samozřejmě postím a zálibně hledím na množství kolem se pasoucích oveček, zda by si náhodou některá nechtěla hrát, nebo všechny. Surová panička mne ale svírá motouzem můj jemný krček a nepovolí, i když ovečky se tak jako tváří, že by to i šlo. Cesta vede poměrně divným lesem, ne nadarmo jsou Britové machři na horrory... Pláž, kde měl zpívat písek, jsem našli, ale protože je po dešti, písek spokojeně leží a ani nepípne. Tož se aspoň strejda Panel okoupal, to aby Skoti viděli, jakej jsme otužilej národ. Mne by tam teda nikdo v té kose nedostal...
No, a pak už jedem zpátky, úplně přesně před další z mnoha dešťových nadílek. Od té doby, co za námi zapadly dveře, leje furt. A já, teda, já furt spím.
Psáno 11.09.2016
No, nedá se říct, že to byl úplnej propadák, ale na cestu na Ionu se tu asi nebude vzpomínat zrovna s láskou. Začalo to už tím, že jsme opět vstávali na budík (panička). Nikomu se nechtělo, ale prostě ferry nečeká. Přijeli jsme přesně, nalodili a po kozích stezkách a další přívoz v Lochalinu jsme se přepravili na ostrov Mull, prý nekmokřejší kus Skotska. To si myslím, že se mokrota obtížně měří, mám pocit, že zdejší moře je maloučko sušší jak Skotsko. Po ostrově Mull se jezdí jen po kozích stezkách, sv.Kolumbán patrně zakázal širší cesty a posledních 1200 roků to pečlivě dodržujou. A navíc tu furt prší, takže se ani čůrat nedá chodit a zapařily se mi packy a dře mne podtlapí, a vůbec nejsem spokojenej. Do přístavu, odkud se jezdí na Ionu, jsme dojeli dřív než kdokoli čekal, my se totiž s kozími stezkami nepářeme. Ale foukalo, krom toho deště, a tak napřed přívoz cestu odložil a pak úplně zrušil aspoň tedy v dohledném čase. A tak jsme si Ionu jen nadálku prohlídli a zase v tom mokrým zapařeným autě těmi hnusnými tenkými cestičkami se smýkali přes celej ostrov k městečku Tobermory. To je slavné pobřežními domečky a palírnou (tady ovšem každých pět šutrů je slavnou palírnou, chce se mi štěknout), obé jsme zhlédli a od té doby se jen sušíme. Takhle brzy jsme ještě zpátky nebyli, protože když jsme dojeli do Craignure a poctivě se zařadili do fronty na přívoz, zmoklá slečna nám těsně před možným naloděním řekla, že tady se musí koupit lístek ne na lodi, ale kdesi. Panička sesbírala poslední síly a zásoby anglických slůvek, vyběhla nakoupit lístky a sotva se vrátila vítězoslavně s palubenkami, slečna sindala z ucha vysílačku a sdělila, že už se nevejdeme. Ale to neznala tetu hOlinku - ta vzala lístky a omlátila je o hlavu všem, kdo se nachomýtl, vyrazila z nich zpět prašule a už jsem zase pelášili do nedalekého Fishnishe, kamžto jsme dorazili přesně, najeli na palubu a už jsme svištěli. Úplně stejně jsme to spláchali letem po kozí cestě k našmu oblíbenému přívozu, který užuž zdvihal rampu a my doskočili přesně načas. Ovšem, jak pravím, tak brzy jsme doma ještě nebyli. Zatopili jsme v kamnech, aby mi uschnul pelíšek (a páníkovi fusky) a budeme spinkat.
Psáno 12.09.2016
Přestože je třináctého, nebojíme se a vykukujeme ven. A no ejhle - ani moc neprší! A to je důvod k průzkumu blízkého okolí. Pravda, turistické značené ve Skotské divočině není úplně vychytané, ale skautská průprava mých lidí se ukázala v pravý čas, a nejen, že jsme trefili (víceméně), ale dokonce jsme se i vrátili. Přiznám se, že jsem to místy ani nečekal.
Když páníkovi nateklo do stroje, trochu jsem ho litoval, protože přece jen jsem zvyklý na pravidelný přísun fotek. Ale že zapomene doma foťák na cestu do Glen Coe, nejprofláknutějšího údolí Skotska včetně Orknejí, to by teda fakt zasloužil. A nic nepomůže, že se pokoušel suplovat to mobilem; stejně mu došla baterka. Ovšem cesta do Ztraceného údolí v Glen Coe (historii si každý snadno dohledá) je fakt už pro celé psy. A když jsme skoro na vrcholu museli brodit, mé dobrodružné srdce se tetelilo blahem. Ovšem ty průhledový schody, jimiž přechvátili pro tůristy kousek skály, to nebylo nic pro mne pokorně jsem šplhal skálu...
Večer šla samostatná výprava na lov šikmých paprsků s hradem Stalker. U toho jsem být nemohl, natahoval jsem si konečně chvilku nohy.
Pokud správně počítám, je dnes čtrnáctého. A my se zase vydáváme na dalekou cestu, už mám toho auta plnný zuby. A mokra jakbysmet. Skotové se asi rodí jednak nepromokaví, jednak s plovacími blánami, jinak to tu fakt není k přežití.
Jedeme na ostrov Skye. To je taková bondovská krajinka, kdyby se aspoň trochu prášilo od tlapek, byla by i hezčí, navíc vrcholky kopců prostě můžeme pouze domýšlet, možná je Skotové dávno rpodali Číňanům, těěch je tu požehnaně, možná už i víc jak Skotů.
Začínáme vlastně ještě na pevnině, jukáme na hrad Eilan Donan Castle, ten je právě dobyt zhruba dvanácti autobusy Číňanů. Někteří místo hradu fotí mne, ale já jsem sošnější, řekl bych.
Pak už prostě jedem, prodíráme se mlhou a deštěm, chvilku vyskakujeme v místním muzeu (dovnitř jsem nešel, pobořil bych výstavku), zlatou skobou je krpál ke Starému muži, tkalisku to zajímavému, ale měl jsem mžitky před očima. A navíc - všude spousta Číňanů...
A jedeme domů. Přiznám se, že už jsem se dost těšil. Ale to jsem fakt nečekal, že pojedeme přes St.Andrews, Jedbugh, že vyjedeme v půl osmý a přijedeme domů po druhý odpoledne druhý den... Jsem úplně mrkef, spím, fakt si nic nepamatuju, nikde jsem nebyl a mocmoc potřebuju spinkat s nataženejma nohama, v suchu, bez mlhy a deště. Všechno ostatní je mi ukradený. A už nechci slyšet hluk motoru, ani tý tramvaje hybríska. Já jsem v podstatě kanapátkovej pes (od čoho asi je odvozený termín gaučo?!), takovýhle nápory těžko snáším. A zase se mi probrala anorexie.
Projeli jsme 6+1/2 tisíce kilometrů, to by umořilo i vola, natož hidalga.
Dobrou.
Psáno 16.9.2016
Týden si vybírám dovolenou na zotavenou a furt se mi to nějak nedaří. Potřebuju trochu nabrat, jsem asi první anorektická doga v Čechách a to nemůžu připustit. Ale když mi chvíli chutná, tak pak zas hned přijde nechutenství a pasu trávu (u nás v lesích máme obzvlášť šťavnatou) a páník tvrdí, že jsem vegan. A to není pravda, kupříkladu kuřátko já můžu na mnoho způsobů, a když mi hovězí trochu posypou jemně krájeným máslem, tak to teda taky sním... :-) přeháním, samozřejmě, ale máslíčko mám taky rád. Klíďo na granulky, to se pak samou radostí zapomenu a spolykám i je...
Ven jsme moc nechodili, jen asi denně. Houby stejnak nerostou (pokaždý nějakou najdem) a místo pořádnýho výletu furt jen sklízíme. Už mi odebrali všechny jablíčka, co jsem se jich nahonil. Švestky, těch máme, že to vypadá, že budu mít povinně kuře s povidly. I hrušky mi očesali, teda zatím jen ze spodních větví, ale to byly ty moje přece. Nic nemám, chudák já. Víno nám napadla nějaká potvora, máme 100%tní škodu na vinohradu, páník gůgluje, kde na to dostane nějakou dotaci, ale já si teda myslím, že to je blbost, dotaci bychom dostali, kdybychom nic nesázeli. Takhle je to riziko podnikání zemědělskýho, tak to aspoň já, odchovanec ze španělský mesety, vidím.
Asi trochu budu muset ještě odpočívat, nabrat musím, jsem zcela zesláblý, to je, myslím, z fotek perfektně vidět - ani ten cval už mi moc nejde. Ale nejhůř mne vyfotil páník, když se mi nechtělo přijít k paničce, to jsme se vlekl, páník se smál a panička se vztekala. Vůbec si evidentně nerozuměj, jeden pak neví, u koho si jak našplhat. Musím si to prostě pořádně rozmyslet, tak dobrou.
Psáno 24.9.2016
studie chodu