Po ránu začínají studit tlapátka...
Archiv
Po ránu začínají studit tlapátka...
Stále prožívám krizi identity. Už mne celkem nemate, že mí lidi mi furt nemůžou přijít na jméno a ochotně slyším jak na Betku, tak na Vilíka či Fáňu. Po schodech chodím nerad, protože prostě nejsem opice, to vím. Ale stále při setkání s černou potvorou ve dveřích na balkon zapomínám, že jsem velkej nebezpečnej pes a stávám se malým štěníkem v nebezpečí, skrývajícím se v peřinách a doufajícím, že panička zasáhne roletou. Kdysi jsem při vymetání rybníčků soudil, že bych mohl být velmi pěknou vydrou, nyní při tahání leknínů zjišťuji z odrazu na hladině, že mám figuru spíše kapustňáka... Mám stále delší zadní než přední, to mi dělá potíže v pohybu a i při pokusech se seznámit vypadám trapně. Snad proto skoro všechny mé pokusy končí tak tragicky, nikdo si se mnou nechce hrát. Snad jen děda, jenže ten si ondá nasadil klobouk a tak mocně mne vyděsil, že pak jsem mu radostí skákal na hlavu, když jsem ho poznal (proč já furt zapomínám, že mám nos?).
Asi přestaly růst houby, i proto jsem byl víc s paničkou na cvičáku než v lese, tam jsme pochodili jen jednou, ale zase jsem si dal pár pěkných koleček, když ony ty drny tak krásně lítaj...

Páník pod nátlakem zveřejnil několik fotek z Paličníku, minule zapomněl...
Dneska jsem je vytáhnul do brdských lesů, abychom zavzpomínali na Káju Maříka, hrdinu u nás ve Španělích naprosto neznámého. Moc se mi tam líbilo, všude plno pejsků, jen jejilćh lidi by mohli být odvážnější, ti mí taky neřvou "odveďte si toho koně!", což je zřejmě jakási krajová přezdívka větších psíků. Snad jen na vrchu Babka jsem se potkal s čirým nepřátelstvím jakési dámy s dvěma holemi (byla ozbrojená!), když křičela na paničku "vemte si ji" a dlouho nikdo netušil, koho má na mysli, já jí vesele slintal z očí do očí... Až pak paničce došlo, že paní myslí mne, prostě i ona si mne spletla s Betkou asi..
Po návratu jen ležím, asi mne dojala ta svatba na Skalce, nebo že bych tak málo vydržel?
Psáno 04.10.2014
S dědou
Dneska se mi vůbec nechce psát, mám totiž úplně bezvládný tlapátka. A celkově jsem vyčerpanej, jak tu na mě všechno leží, ta odpovědnost, to je fakt tíha. Ono se řekne - prostě na to dohlédnu. Ale já nestíhám!
V týdnu jako vždy furt zavřenej mezi čtyřmi stěnami víceméně. No dobrá, těch stěn je trochu víc. Tak ano, maloučko jsem zalhal (mám na to věk), každý den jsme někde byli na výšlapu, ať už na cvičáku nebo v lese. Je fakt, že asi se mi nějak správně sesynchronizoval růst vepředu a vzadu, protože se mi úplně báječně běhá a snad i proto dnes zveřejňuji především pohybové fotky. Vlastně jiný ani moc nevznikly.
Dneska jsem zase objevoval zdejší kopce - Sierra Ořešník. Mí lidi zdůrazňujou, že to dělají kvůli mě, abych jako zase byl v rodné nadmořské výšce. Ale zapomínají, že si jednak svou rodnou výšku nepamatuju, jednak je to fakt dřina se do ní dostat, takže já si to teda neužiju. Páník mrmlá cosi o tom, že tak je to vždycky, když se něco dělá pro dobro jinýho, ale tomu já nerozumím. Každopádně, když jsem se dnes vrátili, tak místo slastného válení se jsem musel jít makat na latifundie - především jsem drtil ostříhané větve a trochu jsem je roznášel. Jo, a zaházeli mi můj výkop. Žádnou radost na tomdle světě už nemám, snad jen ty granulky a masíčko a dortíček a melounek a vínečko a čekuládka, no vlastně prostě už jen pár věcí mne drží nad vodou. Doufám, že příští týden už bude akčnější a že už konečně vylezu bez váhání ty pitomý schody.
Psáno 11.10.2014
Běhání, běhání, všechny trable zahání

V neděli jsme byli gratulovat hEvičce a jako prý každoročně pouštět draky, Přiznám se, že to je zručnost u nás v Kastilii necvičená, ale poměrně brzy jsem pochytil, o co jde a stal se platným členem kolektivu. Fotky jsou bohužel uloženy jinde, má je Kvilík. Mně zbyla jen série s jablkem a tu tady samozřejmě zveřejňuji.
V týdnu se ovšem nic zvlášního nedělo, asi proto, že ti draci vyplašili všechny dobré zprávy a ty uletěly.
Jednou jsme vyrazili mezi dešti na houby a houby našli. Trochu jsem se porochtal v bahýnku a páník hulákal, že poběžím za vozem; pak se ale smiloval a vzal mne do hybríska. No a pak ho dost dlouho činčal. Teda jak ten je nešikovnej!
I vzhledem k počasí mnoho nevycházím, poběhám zahrádkou a jsem mokrý ažaž. S paničkou jsem párkrát prošel cvičák a taky s ních chodím po Ruprechticích, to prý skrz socializaci. Je pravda, že se nemohu odnaučit vítat se s každým člověkem - rozvlním celé tělo, ocáskem tvořím obrovské kruhy a když to jen trochu jde, vyskočím a líbám. Je zajímavé, že lidé zpravidla cukají. No a taky mocmoc chci k pejskům, ovšem někteří na mne řvou, že jsem kolohnát (neznám, nevím, co to je, mám hnáty určitě nekolový), u jiných na mne řvou jejich lidé, že jim rozšlápnu mazlíka...Těžký život, už chápu, proč teta Beta některým říkala granulky.
Dneska konečně se nebe trochu umoudřilo a protrhlo se. A vylezlo slunko! Hned jsme toho využili a vyrazili do hor. Napřed jsem řádil jak černá tlapa, pak ale jsme šli úplně neznámou krajinou, a to jsem se musel držet svých lidí, aby se jm nic nestalo. A najednou - Černá Nisa! Tam to znám, tam jsme byl ještě jako štěník. Moc jsem si to cachtání užil, jen mne trochu mrzelo, že se mnou nikdo do vody nešel. Fakt nic nevydrží, ti dvounožci.
Teď odpočívám, zasloužím si to.
Psáno 18.10.2014

Týden byl poněkud chaotický a pro mne velmi nepříjemný. Ve středu totiž v blikací káře odvezli babičku a já mám od té doby měnší porce, přesněji nemohu chodit na obědový a večeřový výbliz, protože děda chodí na jídlo k nám a netroufne si něco mi nechat, dostal by od páníka coproto. Stále brble cosi o dědově míse, ale nevím, nač naráží. Naštěstí včera páník babičku osvobodil a přivezl ji zpět, takže doufám, že s její pomocí se zakulatím. Však jsem ji taky přivítal zcela podogovsku :-)
A že je to třeba jsem zjistil dnes. Vzali mne totiž na evropskou výstavku, kde se potloukalo spousty psíků, my s páníkem ale byli vlastně furt jen u dog (tedy vlastně prostě u psíků) a obdivovali jsme. Trochu mi trnulo, když panička vedla řeči jakože jednou v tom kruhu (proč tady v Čechách říkají obdélníkům kruh?) budu poskakovat. Myslím, že se plete, každej přece na PRVNÍ POHLED VIDÍ, že jsem nejkrásnější, tak na co tydle dramata. Já přece nemusím ostatní shazovat, nemusej se stydět celou cestu domů, že prohráli a pak už z boudy čumák nevystrčit, misku odevzdat a sežrat výstavní vodítko. Zbytečné. Myslím, že bych mohl být vyhlášen nekrásnějším třeba akamací, co se s tím párat. Jinak ještě musím zmínit, že hlavním cílem dnešní výpravy bylo setkat se s mým pravým španělským "taťkou" a "mamkou", kteří soudcovali kruh modrých dog. No a taky s tím "strejdou", který může za to, že jsem přijel ze Španěl vylepšit zdejší chov (říká páník, netuším, co by to mohlo značit).
Jinak v týdnu jsme, jako nakonec furt, seděli doma na zadku a ani se nehli. Občas teda mne formálně vzali ven si trochu poskočit, ale ani to nestálo za řeč. Je pravda, že mám teď trochu takové hopsací období a směle mohu tvrdit, že paničku už přeskočím. Jen je blbý, že jí to vadí. Jak se ale dnes v Brně ukázalo, můj "dvojník", kterýho původně panička chtěla jako náhradníka po Betušce, taky pěkně hopsá. Nakonec, na fotkách je to poznat. Navíc já si teda myslím, že všechno je politováníhodný omyl, plynoucí z jejího přesvědčení, že mne nejlépe vycvičí (děláme sedni, lehni, vstaň, zůstaň a cojávímcovšechnoještě) spiškotem v ruce. Jenřže to by s ním nesměla tak mávat - mne to vždycky tak rozohní, že se prostě vrhám za tím kouskem opávie a nevidímneslyším..
Teď už musím končit, děsně se mi klížej a hlavně netušímm, jak vylezu po dnešku ty schody...
Psáno 25.10.2014
Vycvičování