Březen je měsíc knihy, zatmění měsíce a mých 9.měsíčnin, je tedy významný.

Archívek

To jsem já

Březen nezačínáme zrovna nejlíp. Tak především neuvidím zatmění měsíce. Nejen proto, že budu spát, ale tady děsně leje, pokud zrovna mokře nechumelí. Tudíž je vlastně měsíc neviditelný a zatmělý furt.

Byla jsem se se svými lidmi podívat v Mladé Boleslavi na bonitaci starších chovuchtivých kolegů. No, moc se i ten výlet nepovedl. Jednak oni byli všichni takoví slavnostní, tiše stáli nebo jen tak jemne pobíhali kolem svých lidí v takových obdélnících, co jim říkají kruh. Hlavy spíš skloněný než nahoru, evidentně nervózní, jestli budou chovní nebo ne. To já měla jinej problém. Podlaha tam děsně klouzala, já plazila, nohy se mi rozjížděly, mírně jsem slintala, no prostě to ántré nebylo právě nejlepší. Navíc tam byl ten hodnej Xeríkův taťka z Moravy (já furt, proč tam jedem, jen jsem ho viděla, bylo to jasný) a koukal na mne a říkal něco o měkkých nohách. Zpátky jsme jeli s páníkem málem sami, panička měla hlavu jak pátrací balón a do auta se skoro nevešla :-). Tak to vypadá, že zase nafasuju vápno a bůhvícoještě (doufám jen, že se po mě nebude chtít, abych trousila portlantskej betón), ale nejhorší pro mne asi bude ten klidovej režim, to si myslím, že se mnou nevydrží.

Tento týden jsem mnoho nového neprožila. Panička se rozhodla, že mne vychová a skoro každý den jsme šlapaly chodník v Ruprechticích.To abych se naučila chodit na vodítku. Já to teda umím, ale moc mě to nebaví. A panička tak ráda vždycky zavelí "k nóze" a musím šlapat. Jenže já skláním hlavu k chodníku a ona se zlobí, že jako mám mít hlavu nahoru a přitom proč bych to dělala, když musím pomaloučku cupitat u její nohy. NAštěstí jí to dlouho nikdy nevydrží a můžu uniknout na celý vodítko dopředu (no, někdy i dozadu).

Pak taky jsem trochu naštvala páníka. Já totiž ráda klacíky, rostliny (to mám po něm) a tak. No, a když jsem si tak seděla u dveří a pozorovala zahradu, maně jsem pohlédla trochu vlevo a ejhle - cykas. Zkusila jsem jeden jeho list, trochu jsem si s ním vylepšovala vzhled, protože jsem trochu vypadala jako s palmovou ratolestí a tedy vlastně jako mírovej vyslanec, žejo. Nepochopil to.

Psáno 3.3.07

S cykasem
S cykasem
S klacíkem
Cvičák vyprsený
Poupata cymbidia

Přilítli špačci. Teda panička těm divným kosákům tak říká. Honit se to dá stejně, hulákají taky stejně, jako kosi. Ale prý to znamená, že je jaro. Já si myslím, že jaro se pozná spíš podle toho, že mi tolik nestudí tlapátka.

Mám trochu kritický pohled na to, co panička studuje, čte a možná tomu, nedej bože, i věří. Tak například fena dogy by měla být jemnějšího rámce, no co to je, prosím vás? To jako mých sotva 79 cm je jako moc? Vždyť já mám zaděláno ještě na trochu růstu, na předních pacinkách mám ještě takový bochníčky a z nich já si rostu. A ona prý jemný rámec. Blbost. Stejně tak jí vadí, že mám trochu zvlněné chlupy na zádech. Páník tvrdí, že mám v přízni pudla, že prý jsem prvním reprezentantem nové psí rasy - Moravská PUGA (pudl+doga), ale já si myslím, že to je hloupost. Viděli jste pudla přes 60 kg? A navíc jemného rámce? Chm. Prostě hledají hnidy.

Taky jsem byla na kalciu. To mi strkají do žíly (prý je to koktejl, kalcium a vitamín C), děsně dlouho to trvá a páník mi funí do ucha, když mi drží všechny 4 packy. Panička omdlívá. Pan doktor se jí směje a mě chválí, on totiž velmi dobře vidí! Vlastně mi nevadí, že tam musím znovu, tam pro mne mají pochopení. To víte, doma nikdo není prorokem.

A přitom jak já jsem ochotná, pracovitá. No posuďte sami - pomáham vařit, péct, vymývám nádobí, stoluji velmi ukázněně, zvlášť z páníkova telíře mi chutná. No prostě co jim na očích vidím, to dělám. A oni kvůli nějakým kudrnám nadělají takových cirátů ...

Psáno 11.3.07

Hledám fčelku
Pod višní
U jídla
Pomáhám v kuchyni
Po léčbě

Mám za sebou druhou dávku kalcia přímo do žíly. Jak mi to svědčí je patrné na velmi povedené fotografii hned vedle vlevo, nemyslíte?

Ale teď vážně. Asi fakt jsem potřebovala dostat vápno do těla, nejen panička vidí pokrok (možná teda se jí chtějí různí návštěvníci zavděčit, to nevím) ve tvaru mých zadních nožek. Prý mám teď podstatně lepší krok, rozhodně vyšší záď. Ale mám tvrdě zakázáno běhat a lítat, což je dost škoda, i když mám vodítko po strejdovi Xerínovi, rovněž trojřadý stahovací obojek jsem po něm dostala (ale ten mi ještě občas padá přes uši), tak mě to prostě u nohy nebaví. Já mám ráda svobodný lítání po lesíku, nějaké vyprsování se na špagátě není moje parketa. Navíc páník říká, že stejně s kudrnatým zadkem nemůžeme na výstavky, tak nevím, proč bych se měla trénovat v naparování.

Trochu občas mě nechají přece jen ještě poběhat a tak si užívám ohryzávání kmínků (teď jich tu leželo dost a dost, ale liberecký technický služby se fakt činí a spousty větví už mi uklidily), bahnění si v kalužích a hned poté razítkování paniččina ošacení tlapkou, chlastání z kalných louží, strašení školkových dětí (no zpravidla je vystrašená panička, děti na mne dlabou) a občas se urvu a lítám jak blázen, místo očí bělmo, uši daleko za hlavou, tlapky všechny ve vzduchu vysoko široko. To pak panička píská, křičí, řve, ječí, přivolává, hromuje, vzteká se, zlobí se, huláká, sýreček či piškůtek nabízí a já nic. Až do naprostého ufunění. Pak mne pochválí, že jsem přece jen dorazila a plazíme se domů.

Tak už mi sebrali pelíšek obývákový, co jsem si ho trochu upravila k obrazu svému. Přivezli sem nová křesla, že jako prý pěkná. Přitom já se do nich teda nevejdu, tak nevím, proč to kupovali. Ale přiměla jsem páníka, aby mi pomohl s předěláním stávajícího pelíšku, na fotkách vidíte, jak mi to s blekendekrem báječně jde. Zvažuju, že si udělám živnost, na to snad nevadí zvlněná záď ...

Málem bych zapomněla - kousíček za Brnem vyšla knížka o dogách. Jednou vám vyzradím, jak bych podle ní měla vypadat, zatím vám jen doporučuji se na ji juknout .

Psáno 18.3.07

S botou
Z lesa
Bobr   Výstavní
V listí
Výroba pelíšku
Já a B&D

Přilétla zima z daleka a všude plno sněhu ...

Fakt jsme tu měli sníh, ovšem jen poměrně krátce. Přesto některé fotečky ukazují, že aspoň z počátku to byla radost. Znovu jsem objevovala krásu sněhuláka, radost z bruslení v nízké závěji, blaho dlouhého skluzu. Ale nejbáječnější byla chuť té zmrzky, kterou jsem tu všude měla (a na balkóně jsem ji měla vylepšenou pravým přírodním ledem, ó blaho největší). To jsem si panečku dávala do nosu, já totiž sníh děsně, ale děsně ráda.

Po sněhu přišlo bahýnko a to tu máme dosud. Panička poněkud hartusí, když přicházím zvenku, utírá mi tlapky ba mnohdy celý podvozek, protože po mě nechce uklízet. Nevím, o čem přesně to svědčí, jestli jako nemá nějakou charakterovou vadu? Ve sněhu úplně jinak vypadají kytky, co tu všude máme rozplevelený, některé se mi podařilo najít, některé ne (viz foto i na stránce o kytkách).

Jak jsem psala minule, mám nový pelíšek v obýváku. Z počátku jsem s ním měla dost potíže. On sice dost vypadal jako můj starý pelíšek, on tak i voněl a navíc i mí lidi mi to říkali, ale nešlo mi to se na něj stulit, poležet si. Doteď s tím mám potíže, i když z nejhoršího jsem venku, už se umím natáhnout a taky na něm umím sedět a koukat ven, to je vůbec báječná zábava. Příjemný je, že se opírám o radiátor a to je moc milá věc, takový teplíčko. Ale je to bez opěrátka takový dost málo bezpečný, zdá se mi.

Byla jsem na dalším vápně do žíly. Panička tvrdí, že se to na mě pozná, že prý jsem vzpřímenější a zadní levá packa už prý je skoro rovná, zatímco pravou mám pořád do X. No já se na ně nekoukám a myslím si svoje. Ale u doktora už ani moc netropím hlouposti, mí lidi mne vyzvednou na stůl, doktor mi šlehne dávku a je to. Rovnou jsem se tam zvážila, to aby měl páník do statistiky data. Takže vám vyzradím sladké tajemství - mám 59,2 kg a 80 cm v kohoutku. A podle všech chmurných prognóz ještě porostu. Takže páník změnil názor. Už mne nechce vrátit, protože jsem malá, ale proto, že jsem přerostlá ! Prostě pes se člověku nezavděčí.

Zatím mi nejdou schody doma, prostě se toho bojím. Tuhle se mi smekla noha při návratu ze zahrady přes práh a už tamtudy taky nechodím. Asi budou muset prorazit nové dveřní otvory, protože já se prostě všeho bojím. Teď. Vadí mi lítající igelitky. Vadí mi sousedi, když hlučí. Vadí mi ploužící se chodci u nás za plotem. Asi jsem trochu vyplašená, prý. No, však já jim ještě ukážu, co to je psí výchova.

Psáno 23.3.07

Se sněhulákem
Koušu větvě
Zima na cvičáku
Bahýnko
Nožičky
Vyhlížím na novém pelíšku
Hledám vřes
Se sousedem
Ve sněhu

Březen končí, jaro pokračuje. Nějak se mi zacyklil denní režim - když je panička v práci, spinkám. Pak jsem na zahradě vlastně do padnutí a to je proloženo aspoň jednou, spíše však dvěma vycházkami, které jsou už zase poměrně dlouhé. Přestože mám stále nakázaný klidový režim, panička mne vláčí po "cvičáku" jakoby se nechumelilo, no, ono se teda ani nechumelí.

A tak už víme, že umím brodit řeku či potok (nechápu, jak jsem se toho mohla bát), umím slézat prudké stráně nahoru i dolů, trochu skáču přes padlé kmeny ale raději je obcházím. Za větve ráda tahám či se na ně věším. Straším lidi, co chodí taky v té zóně pro volné psí pobíhání (oni tam teda nemají co pobíhat, ne?) a při běhu za letícím listem se chystám na corsing.

Trochu se mi vyrazily pihy na mém bílém kožíšku, to nevím, od čeho mám. Ale tam, kde jsem byla čistě bílá, mám teď prostě puntíky. A od bláta nejsou, i když někdy taky. To zvlášť když volím válečné barvy čeníšku kombinované s léčivým pobytem tlapek v bahně.

Na zahradě pokračuju v rytí. Páník zasypal a zahrabal mé předchozí výkopy (prostě neví, co je hezký a praktický), tak dělám nový. Zasel trávník, kde vznikla vyschlá žlutá kola - je vám zajímavý, že to jsou místa, kde se mi nejlíp čůrá. Tak mu odplavuju ty semínka a on se vzteká.

Jo, a panička napsala další díl zvířetníkovských článků Jak roste doga Beta

A já už jsem začala nosit kšandy po strejdovi Xerínovi, ale ještě mne v nich nevyfotili. Myslím, že mi moc nesluší, barevně mi nejdou k pleti. Ale co chcete od lidí, žeju. Dosáhla jsem 80 cm a neřekla jsem poslední slovo. Já jim dám, že mě vrátěj, chm.

Psáno 31.3.07

Bahňák
Hrabu zahradu
Cvičák
Pod lískou
Chlastátko
Číhám na paničku
Puga - zvlněná srst
V řece Nise Černé