Listopad jsme slavnostně ukončili konečně zase výletem - obcházeli jsme Ořešník. Ale na rovinu, ty kopce už pro mne nejsou (a jak jsem tak koukala, nebyla jsem sama, kdo funěl). Ale zase jsem se přesvědčila, že Jizerky jsou prostě nejhezčejší, a bučiny zvláště. Jen jsme asi krapet prošvihli tu správnou dobu, na jaře se budeme muset vrátit.
Týden jsem prožila trochu hekticky, páník si vzpomněl, že vlastně by měl taky něco pracovat a vlastně jsem ho neviděla, jen když mi lezl do pelínku a kradl mi duchýnku, ale já ho za trest dycky pěkně pokopu, když ve spánku běhám (ve spánku už mi to jde líp jak zabděla, řekla bych). No a hektický na tom je to, že prostě nemám svůj režim, furt někdo přibíhá, odbíhá, a já se neorientuju. Ale má to jednu výhodu - vždycky, když mne tu nechávaj samotnou (a myslej, že hlídám ;-)), tak se na mém pelínku pod schody najednou rozesmějou moje nejmilejší sluníčka žlutý, co jim říkaj piškoti. A musím říct, že páník je štědřejší, teda.
Přišel nám sníh, podle vážné paniččiny tváře, která na internetu sledovala to samý, co já z okna, ale ona to vyhodnocovala jinak, to vypadalo na děsnou galamitu. Místo galamity přišel sníh, ten přece dobře znám. Krásně skryje vše, co na zahradě vyrobím. Jediné, co mu vytýkám, je, že skryje i kompost a já pak musím intenzivněji hledat ty lahodné bramborové šlupky, odřezky cibule a hlavně - kávový lógr. Ale co bych pro zdravu výživu neudělala...
Psáno 1.12.2012

Mrzne až mne málem praštilo. Tlapky se mi lepí na cestu, ve sněhu mi ujíždí tělíčko. Ještě že jsem tak éterická, bejt macek, tak nevím, co s tou setrvačností udělám :-).
Vlastně krom soboty samé krušné zážitky. Jednak ta zima, ta je protivná, sníh všude a děsně blbě se v něm hledají kusy housky, co babička dává těm uřvanejm ptákům. Mám s tím stále víc práce, naplazit se pod stůl a vymetat tam dlažbu. Myslím, že by bylo rozumnější, kdyby tu housku jednak krájela hruběji, jednak by mi ji mohla nechávat kupříkladu v misce. No, ale darovanému na zuby nehleďme, že. Když jsem u těch ptáků, tak se mi zbláznil páník. Z dokonalého, křehkého, libového, k sežrání připraveného prasátka dělá vrabce! A ještě tvrdí, že moravské! Šílí. No já víc, teda, tancuju u trouby a nemohu z ní oko urvat.
Zamrznul mi rybníček s leknínovou limonádou. Mám utrum, musím pít vodovodní. Uskrovňuju se, kudy chodím, ještě že na mne nedoléhá penzijní reforma.
Zase mne trálí to moje něco. Nikdo nevíme, co to je, ale prostě nechodím do schodů, teda hlavně do těch co máme doma, jak je skrz ně vidět. Tudíž nemohu na svou postýlku (zabavil mi ji páník, zneuživší situace) a mám pracovní pelínek zvící letiště v kutlůšku u televize. Ale stejnak v ní nic nedávaj, tak se povaluju bez signálu.
Jak jsem předeslala, sobota je jiná káva. Včera přijeli prťata a já je mám na starost, tak jsem je vytáhla na sáně. Pravda, Fáňa zůstala v kočíku, ale Kvilík řádil jak černá tlapa. A já na to všechno samozřejmě dohlédla, občas postrčila sáně a tak. Prostě jsem si to moc užili, protože jsme na cvičáku byli sami a tudíž jsem byla osvobozena od svodítka. Všichni lidi krom mých totiž byli v nákupních centrech, protože se bojej zimního sluníčka. Ale ono je úplně báječný, jen holt trochu mrznou ouška. No, a od té doby odpočíváme. Všichni.
Psáno 8.12.2012

Tak nyní je už zřejmé, že zima je tu. Nechodím do schodů. Stejnak si myslím, že je vymyslel nějaký belzeblb, když po tom nejde chodit. Zadní tlapky mi smekaj na jakékoli dlažbě, té domác zvláště. No a schody, to prostě nejde! Když zvihnu levou přední, už se mi ty zadné podlamujou. No, teda zas tak hrozný to není, ale co kdyby se mi podlamovat začly? Tak raději přespávám v dolním kotci u televize a v duchu závidím páníkovi zbytečně velikou postel. Ale co, hlavně když nám chutná. A to mě teda opravdu jo. Proběhla tu mezi mými lidmi debata o granulkách, ty moje se prý teď místo ve Francii dělají v Polsku a je to prý znát. No, nevím, já tak dlouho chutnám, až mi vždycky zmizí z misky a já už zas nemůžu řádně degustovat. Žádám o nášup z čistě vědeckých důvodů, ale všichni víme, jak na tom česká věda je - nášupy se prostě nepovolují. Takže v zásadě mám stále jen ten královský kanin, do toho občas nějaký ten odkrojek (zrovna dneska páník tvořil polífku a do ní krájel na takový žďobínky tak krásnou klištičku jen vdechnout, ale nechal mi aspoň trošku, bysem mu to jinak šlohla z prkýnka), babiččino sypání ptáčkům a co mi nechá Kvilík. Je s podivem, že při tak zanedbávané stravě mám stále tak nádhernou figuru a jsem trvale v kondici, tzn.nelezou mi žebra. Já to vidím tak, že už brzo polezou, pokud teda nedostanu ten nášup. Teď ještě zavedli, že k polední kávičce není čekuláda! No prostě bída a zmar tu vládnou, už aby bylo jaro.
Psáno 15.12.2012

Nejsem dnešní, vím, co se chystá. Budou přece Vánoce! To se pozná jednak z toho, že se vylizují nádoby po cukroví, jednak se kus lesa přestěhoval k nám domů, jednak se do lednice dává víc než se vyndává (to není dobrej zvyk), všude se povalují různá činčátka se svíčkami i bez nich. Ze skel knihoven a oken se odmývají stopy mého zájmu o ně, někdy jen stopy mého oklepu. Mí lidi choděj domů za tmy a tvářej se, že něco jako musí dodělat. Nechápu, tohle je přece období, kdy je nejlépe se natáhnout k radiátůrku a poležet, mohli makat v létě, to je na to lepší počasí. Zvlášť když dneska znovu chumelí, sotva se očistily schody u garáže, abych z nich nepadala, už zase jsou bílý. Stejnak ty schody mi byl čert dlužnej. Obden vylezu nahoru, zkouknu svůj hlavní pelínek, a další den už se mi to nepovede. Divný zařízení, tydle schody.
Kvůli výmluvám mých lidí na práci, a možná trochu taky kvůli dost šerednýmu počasí, chodíme spíš na cvičák než někam trochu pořádně ven. No a i na ten cvičák chodíme potmě! Okolo hřbitova! Fakt napínací. Nad hřbitovem je maličký parkoviště a místní omladina tam parkuje. Vzdycky se chci jít juknout, co v těch autech dělaj, ale panička mi brání. Přitom já tak ráda navazuju kontakty :-(
Jen dvakrát jsem proběhli pod Pilzbergem, když tam sníh byl ještě a dneska, když už je tam zas. Minule dokonce bylo tak teplo, že jsem mohla bez svrchníku, to dneska jsem zase honila vodu. Srnci koukali, jakej to versáče přišel mezi ně. Ale moc se mi to smekalo, tak jsme se nezdrželi. Máme navíc moc práce doma, vymést cestu Ježíškovi...
Psáno 22.12.2012

Normální lidi čekaj Ježíška doma. Nastrojený. Vymydlený. Cukroví kam se podíváš. V misce netknutý granulky, protože řízek je prostě lepší. Svíčky plápolaj a vyznačujou ranvej, aby to měl Ježíšek co nejsnazší. To není rozmazlování, ale nutnost, má toho fakt hodně. Všichni normální lidi to vědí. Mí lidi ne.
Ráno na Štědrý den ještě za tmy jedeme na výlet! Fakt je, musím to nerada přiznat, že jsem propadla nadšení, zapomněla na Ježíška a celou cestu zpívala a funěla, takže měl yarda věčně zamlženo. A že jsme panečku jeli pěkně daleko, až na hrad Helfenburk. Cílem byla procházka po suchém neblátivém podkladu, aby se ni spravily tlapky, protože panička okem ostřížím jasně poznala, že mám potíže s diferenciálem nebo s čím to, prostě se mi rozjížděj. No, jen jsme vyjeli z Liberce, nastal sníh. A nejvíc ho bylo právě tam, kam jsme dojeli. Inu, ne vždy vše vyjde podle plánu, ale hrad je to náramnej. I cesta kolem něj je parádní, jen holt občas trochu větší skalky a já z nich tak ráda skáču (ona panička pak báječně huláká) a když se pak dojde až na kalvárii v Ostrém, tak je na krásnej výlet prostě zaděláno. Ovšem sotva jsem nastoupila do yardy na cestu zpět, uvědomila jsem si, že možná jsme všechno prošvihli, doma bude stromek úplně holej bezdárkovej a v misce budou právě jen to granulový nadělení... Teda jak já se bála! Ale dopadlo to dobře, někde se taky zasek a přišel až když mí lidi dorazili od buřtové babičky pozdě večer. Všechno jsem teda zvládla na jedničku, i ten řízek byl povedenej :-)
Zbytek týdne už jsem měla svý běžný povinnosti - sotva jsem vydechla po štědrovečerní radosti, už tu byl Kvilík a Fáňa a to já mám samozřejmě službu, protože na jejich rodiče je ještě menší spoleh jak na mý lidi. Vlastně mi ani nevadilo, že jsme moc nechodili ven, protože já toho fakt měla plný packy. Ještě že Kvilík je na mne hodný a dělín se se mnou o sůši, masíčko, no prostě o všechno. Za odměnu já mu teda nechávám jeho hračky na pokoji, i když někdy mi to přijde jako trochu nespravedlivý, ty moje dycky někdo uslintá...
Psáno 29.12.2012